Ze života Opice

Na podlaze

29. června 2017 v 9:23 | Opica
Tak a je to - s velkou dávkou štěstí jsem dokončila vysokou školu, dnes a zítra nás čeká kolotoč slavnostních promocí. Aby to nebylo jednoduché, jedna v Brně a druhá v Praze, jak jinak. Je to hrozně zvláštní, nebýt po osmnácti let školní docházky studentem. Ale díky bohu, že je to konečně za mnou. Vím, že přijdou zase jiné starosti, ale školy už bylo dost, další semestr by nepřežily moje nervy ani děravý žaludek. Konečně jsem začala zase číst! A nemusím se celé víkendy ani dny a noci učit. A i když se žádné prázdniny nekonají a v pondělí nastupuju do prvního zaměstnání, pořád je tu příslib volných večerů a víkendů někde pěkně v čudu. Konečně léto, které nestrávím v učebnicích!

Sedím na holé podlaze našeho prvního bytu, notebook položený na kufru, který je mi perfektním stolkem. Z prázdného bytu jsem měla trochu strach, ale má to přesně to kouzlo prvního bydlení, které by tu mělo být. Pár poliček, pár hrníčků, stůl v krabici a dvě nové matrace na zbytku koberce. Ale jsme tu my dva a po osmi společných letech se řítíme do další etapy. Dokonce nám v pondělí přijede pračka, takže budu moct po dlouhé době prát jako člověk a nemuset to vozit dobrých osm kilometrů tam a zase zpátky mhd. Juch! Tak taková je asi dospělost? Místo oblečení po obchoděch koukat po nábytku, místo kluků v baru lovit moly ve spíži? Včera jsme koupili takové ty lepící pásky, ale celý den vypadalo, že na nás naši nezvaní spolubydlící z vysoka kašlou. Ale dneska to vypadá na úspěch. Zbývá ještě vymalovat, znovu vydrhnout celý byt a nakoupit trilion věcí, ale i tak je to paráda. Poprvé zase Doma.

Snad to nebude ani v práci taková katastrofa, nástup mi dost usnadňují dva státní svátky hned příští týden a pak pro jistotu mizíme na tři dny do Berlína. Autobusovo-baťůžkové dobrodružství začínající středečním koncertem na bývalém olympijském stadionu! No nic, běžím pro sukni a podpatky, abych nedělala ostudu, pak oběd a hurá do Prahy.
Mějte krásné léto!

Dilemata

1. března 2017 v 22:50 | Opica
Řadím fotografie do mého nalepovacího alba, lepím na zeď vánoční světýlka kilometry izolepy. Přesně tak, jak jsem je měla čtyři roky na pokoji o dvě stě kilometrů severozápadněji. Chybí mi studentský život, který jsem tam nechala. Práce s dětmi, kamarádky, noční toulání, osobní prostor a svoboda... Přesto vím, že takový život už na těch místech neexistuje, dávno ho nahradily příběhy mladších. Je to zvláštní, jak rychle to utíká. Znáte tu sentimentální příchuť, kdy si uvědomíte, že některé věci jsou nenávratně pryč a už se nikdy nevrátí? Dobré i smutné zároveň, ale o tom jsem už psala...

Vždycky je nějaké ale

16. února 2017 v 0:20 | Opica
Jak stárneme, vytvořila se nám tu poměrně početná generace vysokoškoláků s blogy, nezdá se vám? I když jsem už dneska četla tři články o diplomkách a škole, musím přihodit i ten svůj, protože přesně k tomu tu pro nás blog je.

Fakt první: Přežila jsem deváté zkouškové.
Fakt druhý: Asi poprvé v životě mám týden prázdnin.
Fakt třetí: Jsem unavená, vyčerpaná a totálně nefunkční.

V poslední době jsem několikrát dostala otázku, zda bych si po střední zvolila stejnou školu. Kdo by řekl ano bez váhání? Podle mě je to vážně těžké, protože ať už jsme si vybrali cokoliv, je to cesta, která vede zase někam dál. Možná zjistíme, co v životě (ne)chceme, možná potkáme někoho důležitého... Já bych si zvolila stejnou školu, protože nevím, co jiného bych šla studovat - vyřešeno. Když se podívám za sebe, vidím spoustu protipólů. Bylo to pět naprosto fantastických let, plných nových lidí, zkušeností, vědomostí a zážitků. Spousta legendárních party, nočních výprav, koncertů, divadla, cest napříč republikou... Většinou mi nevadilo ani chození do školy, když se objevilo nějaké zajímavé téma, byla to fakt paráda. Za ty roky jsme se naučili pracovat v laboratořích, jako bychom tam patřili vždycky.

Vánoční kecání

22. prosince 2016 v 19:43 | Opica
Už je to čtvrt roku, co jsem se přistěhovala do Brna a je mi tu vážně dobře. Nebo ještě výstižnější by bylo slovo "vtipně". Brno pro mě nebylo absolutně ničím novým, spíš bych se kasala, že ho znám jako své boty. Ale i takovým (nebo spíš právě takovým) se stávají nejrůznější kiksy. Třeba když jsem se při roznášce léků jedné babičce ztratila v lese. Nebo když jsem si sem pozvala hradecké kamarádky a světácky jim vysvětlovala, jak fungují noční rozjezdy. Pch Čecháčci, co to neznají:) že jo! Den na to jsem pekla s nejlepší kamarádkou muffiny. Víno, spousta lentilek a čokolády, takže se to nějak protáhlo a já musela domů zase rozjezdem (ten týden už potřetí, styď se Opico). Naštěstí mi staví před kamarádčiným domem 93, která mě odveze až domů, takže nemusím vůbec přestupovat. Při příjezdu na nádraží s radostí sleduju pobíhající davy, čučím do blba a jsem ráda, že nikam nemusím. Odbíjí celá a všechny rozjezdy se dávají do pohybu, když v tom nás zleva objede autobus se svítící 93 a mně dochází, že něco je vážně špatně. Nemohla jsem se přestat smát, když jsem zjistila, že se autobus na nádraží přečísloval a já mířím místo domů na přehradu...

O tom, jak moc nesnáším holuby

7. listopadu 2016 v 22:29 | Opica
Jak prověřit vztah? Zavřete dva lidi na čtvrnáct dní do jednoho pokoje o rozměru 6x3metry čtverečné. Se vším mým oblečením, botami, kufry, knížkami, krabicemi barev, pastelek a lepidel. Jo a taky vlastním půlku drogerie, spoustu nádobí, dvě tašky plné nejrůznějších léků a o víkendu tu přebývá rozkládací sušák. Kdybych chtěla být přesná ve výčtu majetku, P. tu má dvě trička a kartáček...
**
Shrnutí: konečně bydlím s přítelem a je to nádhera. Vyjímečně bez legrace a ironie.
Nevýhody: Pátý rok na koleji.

Ze začátku jsem koleje milovala. Jsem sangvinik, co je mezi lidmi vyloženě šťastný, ale s přibývajícím věkem se tak nějak přirozeně zvyšují nároky. Při plánování nočního tahu už nemyslíte na to, jaká to bude paráda a jak neuvěřitelný je to pocit, že si můžete dělat, co chcete. Myslíte na to, jak vás bude bolet hlava, když budete pít a jak otravné bude hlídat čtyři kluky se dvěma promilema, když pít nebudete. A to vstávání do práce po dvou hodinách spánku? Ach. Chce se vám brečet, když přijdete do upatlané kuchyně plovoucí ve špinavé vodě - kuchyně, která se nachází za sedmero horami, sedmero řekami a jedním pohádkovým královstvím (je to fakt daleko) a obsahuje pouze dřez a indukční dvojplotýnku, na kterou vám funguje pouze jediný hrnec. Jak ďábelský musel být člověk, který takovou hovadinu vymyslel? Stýská se mi po přátelských kolejích, které jsem vyměnila za ty brněnské s patrem nemluvů a holkou dvakrát větší než jsem já, která vždycky při příchodu do koupelny nahodí výraz "okamžitě uhni, nebo tě sním". A já jí věřím, takže okamžitě mizím. Myslím na troubu a vlastní pračku, která není sto dvacet let stará, nemá jen dva použitelné programy a neháží se do ní žetony za padesát korun. A o pokoji, kde se touhle dobou topí!


O stěhování

2. října 2016 v 9:38 | Opica
Den D! Jako každý rok mého života na vš jsem si někdy uprostřed září začala přesouvat celý svůj majetek do krabic od banánů. Tentokrát s tím rozdílem, že se z místa narození stěhuju nejspíš definitivně. A protože to bylo teprve včera, sedím teď na napůl povlečené posteli a kolem stojí šest zabalených krabic a jedna obrovská taška z Ikei. K jídlu tu máme jen tři bonbony, sáček arašídů a na beton ztvrdlou bábovku, kterou mi tu nechal na pozdrav můj milý. Bydlel tu dva týdny s klukama, takže jídlo nula bodů, regál prázdných flašek od piva bingo (protože premier league ou jé). Strašila jsem ho, že až se sem dnes večer vrátí, tak to tu nepozná... jenže zaprvé se mi do toho vybalování vůbec nechce a zadruhé jsem si chtěla jen pověsit mapu Mallorky a jeden obraz, ne si donést šest koček, disko kouli a dát místo dveří korálkové závěsy.


Z domu jsem si tak trochu neplánovaně přivezla moji dětskou nástěnku. Jen jsem se chtěla podívat, jak je na stěně přidělaná, když se mi celá sundala a ve stěně zůstaly tři obří díry. Máma si teď aktuálně válí šunky v Barceloně, takže jsem dostala šanci na nápravu. Taková naprosto klasická situace. Kuchyň od sádry, já od sádry, posléze stěna od sádry a protože jsem nenašla žlutou barvu, zatřela jsem to ráno hodinu před odjezdem temperou...

Padající hvězdy

10. července 2016 v 10:15 | Opica
Asi se vyžívám v kýčovitých scénách. V západech slunce, kdy je celá obloha růžovo-modro-úžasná, v hodinách sezení na pláži až do půlnoci, v nočním koukání na hvězdy, v nočním sezení na břehu Labe, kdy podrážky mých bot lechtají hladinu. Noční kouzlo spořívá v tom, že všechno ztichne. Někdy prostě zavřu oči a z celého srdce si přeju, aby se svět zastavil a zůstal stát. Nezajímá mě, že mi bude za chvíli zima, že je čas jít domů, že vyjde slunce, že tohle a tamhleto skončí. Tohle jsou okamžiky, kdy si člověk nejlíp uvědomuje že žije, protože to jde cítit všemi smysly - člověk má pocit, že by se toho mohl reálně dotknout a chytit to do rukou.

Sbalila jsem si šest krabic od banánů, dva kufry a cestovní tašku - zvláštní pocit, nacpat všechen svůj majetek do jednoho osobního auta. Dá se vůbec rozloučit s místem, kde necháváte kousek sebe? A taky kus bezedné, bezbřehé svobody, kterou už nikdy v takovéhle míře nedostanu a je to dobré i zlé zároveň. Cesta jde dál, nikdy nic nezůstane na stejném místě, i skály se mění. Chvíle, které jsem se děsila čtyři roky, přišla.
Je čas dospět.

Moraváci v Praze

23. dubna 2016 v 12:28 | Opica
Pražská náplava, Moraváci v Praze, asijští turisti se zrcadlovkama, Rusáci, hlučná italská děcka na Václaváku... toť spousta důvodů k protočení očí toho "pravého" Pražáka. Ale dělám si legraci, do hlavního města jezdím sama od nějakých 13 let a díky tomu, že jsem si později mohla půjčovat klíče od bytů, mohla se toulat a dělat si, co se mi zlíbilo, znám Prahu poměrně slušně. Ono vyznat se v centru není nic extra složitého, protože stejně vždycky narazíte na nějakou památku jako záchytný bod, nebo jsou tu tramvaje a metro, ve kterém se ztratí fakt jen velké ucho. Vždycky jsem si myslela, že tu budu na vysoké, jenže jsem skončila na mimopražské fakultě Karlovky. Vlastně mě to ani nějak extra nemrzí, protože pro mě Praha zůstává tak nějak turisticky překrásná. Myslím si, že kdybych tam začala žít, pražské kouzlo by sežrala realita všedních dní. Ne úplně, ale podstatně.

Zvláštní období

14. dubna 2016 v 17:03 | Opica
Totální únava, když si už ani nevzpomínáte, kdy jste naposledy normálně spali. Žádne Velikonoce, žádné Vánoce a ostříhaná verze letních prázdnin. Většinou ani neexistují víkendy, prostě se jen střídá den a noc. Z kolejí odjíždí a zase přijíždí lidi a vy se snažíte nacpat si do hlavy další a další věci - v osm ráno vstát, učení, jídlo, učení, jídlo, učení a ve dvě nad ránem to zase zabalit. Když máte volno, chodíte do práce, protože váš notebook slepený barevnou izolepou nevypadá zrovna moc důvěryhodně. Kolik toho člověk dokáže zvládnout? I když je pravda, že posledních několik měsíců chodím do práce ráda, protože to znamená změnu a rozptýlení. Ještě stále chodíme do školy, i když minimálně, takže sem tam nějaká ta příprava na seminář plus vidím jednou/dvakrát týdně kamarádky, se kterými se vzájemně míjíme. Cílová rovinka se blíží. Najednou je tak nějak vážnější veletrh práce, kde se vás ptají co dál, což je otázka, která vás skoro bytostně bolí.

Já obrazem (challenge)

22. února 2016 v 20:43 | Opica
To, jací jsme o nás vypovídá strašná spousta věcí - jak se oblékáme, co děláme, jak to u nás doma vypadá. Z článků a chování na blogu si člověk taky udělá představu docela rychle, což mě poslední dobou malinko děsí. Nejsnáz se mi totiž píše, když jsem buď hodně smutná nebo hodně naštvaná a občas se bojím, že to tu podle toho vypadá. Článek o naprosto božím koncertu Ellie Goulding píšu už tři týdny, stejně jako velký projekt o věcech kolem medicíny. Ale taková depresivní Rozbitá? 20 minut i s korekturou. Psaní mi v takových chvílích hrozně moc pomáhá, zatímco v časech, kdy se mi všechno daří, lítám kolem, dělám milion věcí a na blog si pomalu ani nevzpomenu, což mě trochu mrzí.

Ale zpátky k výzvě! Možná jste na ni už narazili, já byla nominovaná u Opti a pokud by se vám challenge "Já obrazem" líbila, klidně se přijedte a vhoďte odkaz do komentářů. Jde o to, vybrat určité věci, které vás charakterizují.
Co jsem vybrala?

Hlídání dětí part 98

28. ledna 2016 v 11:32 | Opica
Taková ty rána, kdy se mi nechce vstávat a pak mi před nosem odfrčí poslední "budu-v-práci-včas" trolejbus. Po klasické pondělní poradě, kde jsme si tu hodinu odseděli a vyřešili úplné kulové, se mi tam zrovna dvakrát nechce, ale přece je to jen na hodinu, to bude totální pohodička!

Přicházím 10 minut před otevíračkou, ale už na mě čeká asi roční kluk s babičkou. Hned za nimi přichází snědá holčička s cizokrajným jménem a ještě ve dveřích udělá roznožku a provaz. Dokonce bych přísahala, že si sundala šálu nohou ale možná to byl jen dozvuk tří analgetik, protože mi teď blázní všechny osmičky. Srovnala jsem hračky a šla se ujistit, jak holčičce říkají doma. Pryč je má jistota, když jsem si myslela, že se Jackie čte jako "Džekí" a uřízla si pěkný trapas, protože maminka jí doma říká výhradně Žakelíno. Nová holčička Jasmine ("Džesmin že jo") mi ukázala další sérii salt, přemetů a mostů ze stoje. Když mě požádala, abych udělala něco podobného, protože to zvládne každý, polil mě studený pot. Hlavně při myšlence, že kromě běhání na mhd, nošení tříletých dětí v náručí do druhého patra a cvičení ve stylu dostaň svůj 18kg kufr domů, jsem od podzimu nehnula ani prstem.

Spousta kečupu

2. prosince 2015 v 22:13 | Opica
To, že jsem v kuchyni čas od času nebezpečná sama sobě i svému okolí, je naprosto známá věc. Tentokrát jsem to ale vyšvihla na ještě vyšší úroveň a mezi vysoce rizikové činnosti už řadím i utírání nádobí. Na kolejích je všechno prťavé - menší skříň než byste potřebovali, méně poliček, méně místa na nádobí, na cokoliv. Jak by taky ne, když se musíme vlézt na jeden pokoj čtyři. Protože to máme k nejbližšímu umyvadlu (sprchám, kuchyňce..) docela hodně daleko, pořídila jsem si letos ještě více příborů než kdy dřív, abych je nemusela tak často mýt. Jenže to místo!

Poklidná neděle v dětském koutku

11. října 2015 v 23:03 | Opica
Mám fakt ráda přelom září a října, protože to je jediné období v roce, kdy se nemusím učit. Starý akademický rok je nenávratně uzavřen a ten nový ještě pořádně nezačal, takže není kam spěchat. V rámci smysluplného využití volného času a kvůli mé nenasytné touze po novém kabátu jsem začala zase pořádně pracovat. A co vám nejlíp spestří váš čas tak, že se nebudete moct ani na chvíli nudit - ba co víc, procvičíte si postřeh, trpělivost, hlasivky a všechny svaly? Děti! ...

Hned vám nastíním situaci. Velký dřevěný hrad s osmi schody a obří skluzavkou do bazénu plastových balonků. Plus miliarda krabic kostek, vláčků, kočárků a autíček, přichystaná na brzký konec světa. Dvanáct dětí versus já. Konktrétně jedenáct kluků a holčiček ve věku 2-7let plus jedno batole.

Brokolice nebo tak něco

16. září 2015 v 23:51 | Opica
Zpátky na kolejích, zpátky ve svém živlu. I když, nutno říct, že ještě nejsem přestěhovaná, takže mi tu chybí asi trilion věcí. Hlavně mikrovlnka, varná konvice, hrnce a tak vůbec, někdy asi dost neoceňuju běžné věci. Třeba dneska jsem si vytáhla z ledničky milovaný cider, ale bez otvíráku prostě smůla. Hlavou mi běžely videa s otevíráním piva o futra/parapet/whatever, ale celé to vedlo pouze k tomu, že jsem spolubydle urazila kus stolu. Jo a izolepa! Kdybych ztroskotala na pustém ostrově, chci mít s sebou nůžky a izolepu, protože mi pravidelně řeší všechny moje problémy. Jenže v Tescu přestavují regály a izolepa prostě není k mání...

Po měsíci a půl učení mám z mozku brokolici a co je na tom nejhorší - furt si těch 800 stránek vůbec nepamatuju. Občas si při čtení připadám jak ve filmu 50x a stále poprvé. Mozek tvrdí - tohle jsem nikdy neviděl, ale stopy zvýrazňovače říkají opak. Sice ještě nenosím všechno co mi přijde pod ruku do mrazáku jako spolubydlící kdysi před zkouškou, ale poznat to jde taky. Minulý týden se mi zdálo, že vidím kamarádku s přítelem ze střední. Celou střední totiž nosila blond krátké vlasy, jenže teď je má chvíli obarvené a já si na to nemůžu zvyknout. Když jsem přicházela blíž, zamávala jsem na jejího domnělého přítele, jenže pak se otočila i ta holka a já zjistila, že se směju a mávám jako debil na úplně cizí lidi. Slečna propíchla pohledem nejdřív mě a pak svého přítele s neslyšnou otázkou "Kdo to sakra je?" Nevěděla jsem jestli mám vybuchnout smíchy nebo se propadnout do země, tak jsem prostě jen rychle zmizela. Težko říct, jestli mu uvěří, že to byla vážně cizí holka...

Anti-stresově

31. srpna 2015 v 11:40 | Opica
Mám takový pocit, že půlku letošních prázdnin jsme proplakala nad tím, že na mě můj muž nemá čas a doma je to doopravdy na houby. A to prosím nejsem nesvéprávná osoba, která se neumí zabavit sama, jen nám to prostě zase nějak nešlo, tak jako každé prázdniny. Druhou půlku prázdnin jsem tedy přirozeně strávila nad zaručenými tipy, jak se dostat z depky - jeden týden jsem dokonce jen koukala na pohádky a jedla čokoládu, což bylo super :-). Škoda, že času k lenošení není víc, protože se od konce července učím, jelikož mám ještě po celé září zkoušky a oficiálních prázdnin budu mít celých pět dní (z cyklu, co mi medicína a jí podobné, vzala a dala). Takže i při psaní tohodle článku mi bliká kontrolka, jdi se laskavě učit. Ne že by mi učení o prázdninách šlo...

Ale díky hádkám s mámou jsem opět začala běhat. Vlastně takhle vypadaly všechny moje pre/pubertální prázdniny, protože jsme spolu moc nevycházely nikdy. Po hádkách jsem potřebovala vypadnout a jelikož nebylo moc kam, pole a pár kilometrů běhu bylo úplně ideální vybití všech smutků. Tak pořád lepší než si ničit nosní přepášku šňupáním koksu žejo.

Čekání

5. srpna 2015 v 11:20 | Opica
V šestnácti čekáte na osmnáctiny. Až budete moct pít, až budete moci řídit auto a převzít za sebe plnou právní zodpovědnost. V osmnácti čekáte na maturitu a první odstěhování z domova. Já vím, že tohle je věc naprosto zřejmá, ale někdy je to celoživotní čekání dost na nic, slušně řečeno. A tak je vám dvaadvacet. Chystáte se na čvrtý rok na výšce a připadáte si dospělí. Prakticky 10 měsíců žijete sami. Sami si perete, vaříte, platíte složenky, "domů" jezdíte sotva dvakrát měsíčně jen na návštěvu a když máte ve škole víc času, chodíte vydělávat peníze. Jenže pak přijdou letní prázdniny...

Brigádní aneb Opica je někdy Veverka

4. července 2015 v 10:22 | Opica
Skoro měsíc od posledního článku, jak tristní. Předtím, než se dostanu k regulérním článkům, chtěla jsem sem vhodit takovou vsuvku. Totiž, měla jsem psací náladu, ale už tři týdny mi vyvádí notebook. Vůbec se mi nenačte Windows, který má nějaký zásadní problém, takže běžím na Linuxu z cédéčka haha. Nedostanu se k žádným mým souborům, nemůžu nic stahovat ani ukládat, prostě jen bezmocně čekám, až si na mě můj informatik konečně udělá čas. V mezičase běsním, jelikož si ho neudělal už pěkně dlouho.

Červnu vládlo hlavně zkouškové - jak jinak, ale taky jsem začala pracovat. Poprvé jsem byla brigádničit už v dubnu, ale mám pocit, že tady jsem se o tom ještě nezmiňovala. Děláme soutěže pro děti, hlídáme je, malujeme na obličej, což mě hrozně baví a taky občas dělám maskota! Vždycky jsem si přála vědět, jaké to je, být tím obřím plyšovým hot dogem z amerických filmů... Teda náš maskot je velikánská tlustá veverka s čepicí a ořechem, možná někdo bude tušit, protože je to projekt, který běží asi v půlce republiky a je financován kraji. Vidíte v tom kulový, ale někdy je to docela legrace, která spočívá v tom, že vás nikdo nepozná. Můžete tak tančit s dětmi/důchodci před podiem, objímat strážníky, krást si jídlo zdarma, dostat se do dětského skákacího hradu nebo prostě a jednoduše blbnout. Horší je, když vám dojdou bonbony a děti na přelomu prvního a druhého stupně základky vás začnout šikanovat :D. A kdyby jen ti. Každý chce vědět, kdo je v kostýmu, takže se vám snaží ukrást hlavu, urvat ocas, důchodci se vás ptají jestli jste včelka Mája nebo co vlastně (ano, jsem oranžová, mám 15cm zuby, ocas, ale rozhodně vypadám jako včelka Mája). Naposledy mi děti urvali můj kabelkoidní ořech, ve kterém mívám bonbony. Ale většinou se to dá, když v tom nemusíte strávit celý den. Všichni se s vámi chtějí vyfotit a vy si užijete svůj 10min příděl slávy.

Prokrastinační těšení

5. června 2015 v 18:18 | Opica
Už víc než 24h nic nedělám, což je o zkouškovém období za prvé divné a za druhé skoro morálně trestné. Prostě jenom koukám na Game of thrones, nakupuju jídlo, válím se a uklízím, jelikož mi sem (rozuměj do mého kolejního kutlochu) dojede kontrola z pozic nejvyšších (máma). Z toho mám trochu vítr, protože tu ještě nikdy nebyla. Takže utírám prach, rovnám věci ve skříni a všechno, u čeho si nejsem jistá reprezentativností, schovávám do úložného prostoru postele (rozuměj dva páry nových bot, několik lahví kosmetiky, dvě tašky oblečení, těhotenské testy a tak dál). Taky jsem zrušila naši sbírku patnácti skleněných lahví od vína a ovocných piv. Mám pocit, že takhle uklizeno tu za ty tři roky ještě nebylo...

Den D

22. května 2015 v 15:44 | Opica
Nikoliv den maturitní či státnicový, nýbrž D jako debil. Nebo dement a vlastně to není den, protože tohle déčkové období trvá už přes týden. Znáte ten pocit, když se vám nepovede ani jedna úplně jednoduchá věc? Kdy se každé rozhodnutí, které uděláte ukáže jako úplně špatné?

Rozhovor s Opicou

4. května 2015 v 23:02 | christiiinka
Co může být narcistnějšího než udělat rozhovor sama se sebou? Asi nic, přesto jsem se rozhodla zkusit to a otevřít tak těmito 8 otázkami rozhovorovou rubriku. Aneb jak říká jeden citát, netrpím samomluvou, pouze jsem si chtěla pokecat s někým inteligentním. (Ano, rozhovor je psán hlavně z legrace a beru i komentáře, že jsem blbá kráva :D).

Ahoj Opico, vítám tě u mikrofonu (pozn. red. rozhovor se koná v rádiu haha). Jak je to s těmi tvými jmény, kam se poděla christiiinka? To máš rozdvojenou osobnost nebo co?

Ani ne. Jak můj nejoblíbenější bloger Vikomt kdysi jízlivě podotkl, jméno christiiinka má kvůli svým třem měkkým i jakýsi punc pubertálnosti, což je pravda. Blog jsem si zakládala někdy před sto lety na základní škole a debilní názvy byly mou oblíbenou parketou. Například dodnes používám svůj první mail, který má v názvu rolničku a kikinu. Nemyslím si ale, že bych v tom byla nějaká vyjímka, člověk jednou holt dojde do věku, kdy mu nick micina-prcina016 nepřijde až tak vtipný jako kdysi. Jako christiiinka jsem vystupovala od roku 2006 a hlavně po vstupu do AK jsem to brala jako určitou značku, protože když často měníte názvy a blogy, lidé si vás pochopitelně nebudou tolik pamatovat.
 
 

Reklama