Úvahy

Dopis

17. května 2017 v 22:26 | Opica
Milá budoucí a starší Opico.

Tenhle dopis píšu pro případ, že se stane zázrak a za tři týdny a fous bude vážně konec a ty nastoupíš v létě do "té" práce. Protože je pamět krátká a má tendence vytěsňovat to zlé, přečti si následujících pár řádků. Chápu, že se ti nechce vstávat do práce, taky chápu, že jsou někteří lidi zlí, naprdlí, hloupí nebo případně všechno dohromady a občas si to vybíjí na nesprávných místech a lidech. Že musíš místo dnů u vody a na filmovce, trávit čas uvnitř budovy. Občas je to nuda. Občas je to dlouhé. Dovolená nikde. To bude přesně ten okamžik, kdy se ti poprvé zasteskne po studentských časech na výšce.

Otravný facebook

14. června 2016 v 21:07 | Opica
Jsem úplně běžný uživatel facebooku, co má úplně běžné kamarády, asi dost podobné těm vašim. Fb mám nějakých 7 let a zdá se mi, že se toho za tu dobu hodně změnilo. Většina lidí si už nepíše vzkazy po zdech, místo aby je poslali do zpráv, jako na začátku v roce 2008/9. Většina už ani nespamuje s příspěvky o hrách typu Farmville, Candy crush saga apod., i když vyjímky existují. Selfíčkáři a talíře s jídlem se přesunuli na Instagram, takže nové fotky vidíte pouze dvakrát do týdne místo desetkrát denně. Skoro by se dalo říct, že v modrém království zavládl klid a mír. Jenže to by nesměl být internet, že jo. A takhle milé děti, vznikl článek o nejotravnějších příspěvcích.

Alternativní medicína

8. května 2016 v 22:58 | Opica
Nic není jen černé a bílé. Co se v jednom světle jeví jako věc špatná, může být v jiném případě docela dobrý nápad. Úplně stejné je to i v medicíně. Jsem (skoro) zdravotník, co vyrostl na vědě a klasické medicíně založené na důkazech a pořád si myslím, že je to věc více než skvělá. Máš nový lék? Je vážně tak skvělý, jak říkáš? Dokaž to. Nehodlám se bavit o tom, zda je očkování prospěšné. To totiž není vůbec žádná otázka - dá se bavit maximálně o tom, kdy očkovat, co a koho. Vím, že až po mně budou chtít maminky místo antibiotik na bronchitidu homeopatika, budu mít silnou chuť dát jim lékopisem po hlavě, aby se jim rozsvítilo. V zájmu jejich capartů, no offence. Naše zdravotnictví má opravdu hodně much, ať už se podíváme do legislativy, systému, personálu nebo čekoholiv jiného. Přesto bych si troufla tvrdit, že určitě patříme mezi ty šťastnější země, které jen občas nevidí, jak dobré zdravotnictví vlastně mají v porovnání se zbytkem světa.

Co nesnáším na kolejích

1. března 2016 v 0:41 | Opica
Nesnáším je asi moc silné slovo. Jen tu trávím tolik času, že mě někdy začnou poměrně štvát (což je zrovna teď!). Koleje jsou mým domovem už čtyři roky, od konce srpna do začátku července plus většinu víkendů. Moc dobře vím, že bych mohla bydlet na bytě, ale ve své podstatě se mi tu líbí. Mám vlastní koutek, poznala jsem díky kolejím spoustu skvělých lidí a taky platím nájem, o kterém bych si na bytě mohla nechat jen zdát. Zažila jsem tu nesmrtelné zážitky, ale už tak nějak přicházím do věku, kdy bych se chtěla posunout v životě dál... Co vy a koleje? Co štve/štvalo vás?

Malinkatá kuchyňka společná pro celé patro s dvěma dvojplotýnkami, ne vždy funkčními. Dřez teče, z ledničky se krade a chybí mi tu ke štěstí trouba. Na mytí nádobí se občas stojí fronta, nehledě k tomu, že to od nás z pokoje máme do kuchyně fakt daleko plus musíte přejít jedny zamčené dveře, které ostatní neustále aktivně zavírají. Nošení nádobí do kuchyně pak vypadá tak, že žongluju s hrncem, pánvičkou, třemi talířky, kompletním příborem, třemi hrnky, miskou a k tomu se snažím odemknout...

Danielův svět

3. srpna 2015 v 13:08 | Opica
"Jmenuji se Daniel, je mi dvacet pět let.
Jsem homosexuální pedofil a jsem zamilovanej do malýho kluka."

Jak už jsem avizovala v minulém článku, ještě jednou bych se chtěla vrátit k naší letošní návštěvě filmovky v Hradišti a k nejzajímavějšímu snímku, který jsme viděli. Nebyl ani nijak krásný, zábavný, nemá extrémně silný příběh, ale je zajímavý tím, že se týká kontroverzního tématu, o kterém se příliš nemluví. Pedofilie.

Ono takhle bez přemýšlení je to úplně jednoduché. Proč by se společnost měla o něčem takovém bavit? Pedofilie je zneužívání malých nevinných dětí, za které by mnozí lidé udělovali tresty smrti. Je to hnusné, je to zvrácené a to poslední, co bychom chtěli je, aby se nějaký pedofil jen prstem dotknul našeho dítěte. Ono je to z větší části úplně pochopitelné, zvlášť když se to týká malých dětí, které si ještě neumí udělat obrázek o tom, co je správné a co se smí a nesmí. Jenže nic není černobílé...

Půlnoční úvahy

6. února 2015 v 13:19 | christiiinka
Co si představíte pod pojmem citové vydírání? Člověka, který si pláčem vyprošuje různé věci, ať už citové nebo hmatatelné? Různé vyhrožování a doprošování se častějších návštěv matek po odchodu dětí z domu? Včera uprostřed noci, když jsem zase jednou přijela domů a po klasické úvodní scéně zůstala ve tmě sedět schoulená do klubíčka pod dekou a nemohla zastavit přívaly slz a vzlyků, mi došlo, že to vlastně nemusí být pravda, že to může vypadat i úplně jinak. Nepřišlo to jako blesk z čistého nebe, problém byl tušen už delší dobu, ale nikdy mě nenapadlo nazývat to takhle. Nejsem si jistá, jestli je vůbec vhodné psát takovéhle články, ale...

"Atmosféra dramatu, hysterie a krize. Své neštěstí dávají za vinu ostatním. Neříkají jasně, co chtějí, oběť na to musí přijít sama. To, že neumíte číst myšlenky, vás neomlouvá, naopak to znamená, "že mi nerozumíš, nezajímám tě, nechceš mi pomoci. Každý typ vztahu s emocionálním vyděračem je psychicky vyčerpávající (totálně). Čekají vás pocity viny a zodpovědnosti, vaše sebevědomí bude dostávat jednu facku za druhou a vaše sebeúcta se postupně vytratí. Řešení vypadá jednoduše - odstraňte manipulátora ze svého života. Jenže, co když ho přes to všechno máte rádi?"

Hubnoucí šílenství

6. ledna 2015 v 21:29 | christiiinka
"Se na sebe podívej, copak nevidíš jak jsi odporná? To se Pavlovi líbíš? Vypadáš jako holky, co si k nám chodí pro projímadla. Lezou ti všechny kosti. Visí to na tobě jako na mrtvole. Si určitě místo jídla kupuješ samé nové oblečení." Plus výčty životních příběhů anorektiček v okruhu 10km a ukončení tématu stylem: už teď z toho máš zdravotní potíže a dostaneš... (libovolnou nemoc či problémy). Začíná se mi trochu stýskat po dřívějším: budeš moc pařit a málo spát, dostaneš meningokoka a umřeš.

Téma článku mi leží v hlavě docela dlouho, jelikož mě takto máma povzbuzovala soustavně celé Vánoce. V podstatě i podzim a pokaždé, když si na sebe natáhnu džíny nebo uplejší svetr to nezapomene znechuceně okomentovat (řekla bych, že to má z kurzu "zvedni své dceři sebevědomí":-D. Táhne mi na dvaadvacet, vážím 48kg na 169cm a jsem zdravá. Nikdy jsem nedržela žádnou dietu, nejsem anoretička, bulimička a jím naprosto normálně, jen jsem vždycky byla a jsem hubená. Nikdy jsem sama se svou váhou problém neměla (protože si pořád připadám úplně normální), jenže čas od času ho má okolní svět se mnou.

Anonymita

30. listopadu 2014 v 15:17 | christiiinka
Tenhle článek mi leží v hlavě už třetí měsíc a tak bych se ho konečně ráda zbavila. Jak je s těmi výhodami a nevýhodami anonymity? Prakticky od mala je dětem otloukáno o hlavu, aby nikam na internet nedávali své jméno, adresu a údaje jen tak. A všichni víme, že to není jen tak pro nic za nic - občas se doopravdy divím, co všechno lze o některých lidech vygooglit. Ony i dobře míněné informace, můžou občas zvlčet a začít žít svým vlastním životem (budiž mi příkladem facebookové roztahovačky). Ale na druhou stranu, je vážně taková katastrofa, když se o vás dá sem tam něco nedůležitého najít? V dnešní facebookové době?

Podobně je to s blogem. Přijde mi, že anonymita na blozích se odvíjí hlavně od zaměření blogu: Vaříte? Vyrábíte věci? Máte fotoblog? Pak je kontakt a údaje o autorovi na místě. Za prvé se nemáte za co stydět, protože takové blogy se dají vyhlašovat veřejmě bez jakéhokoliv nebezpečí a za druhé je to skvělou reklamou a způsobem, jak se dostat k lidem. Přála bych si k narozeninám dort od Cervenýho Cudlika a pár fotek od Ludmility. Kdo taky ne?

Domov

27. října 2014 v 18:35 | christiiinka
Kde je to doma? Když jste pětiletý capart, znamená "doma" střechu pod kterou najdete maminku, tatínka, hračky a hotovo (případně nějaké zvířátko jako psa, křečka či sourozence). Pokud se vaši rozvedou, stane se situace o něco složitější, ale většinou to ještě jde. Jenže, co když se dostanete do chvíle, kdy je vaše rodné hnízdo už jen na návštěvy a místo kde žijete, vám jako domov nepřijde? Co z místa pobytu ten domov udělá?

Pamatuju si, jak se od nás odstěhoval táta - z místa, na kterém žil prakticky celý život od dětství byl najednou vhozen do úplně prázdného, cizího bytu, kde žil sám. Nemyslím, že by ho tenkrát nazval domovem. Zato já mám problém úplně opačný, věta "jdu domů" má u mě asi tisíc významů. Může to o prázdninách znamenat návrat na hotel u moře, do chaty, k babičce, sestřenkám, prakticky kamkoliv, kde pobývám delší dobu a je mi tam dobře. Ale všichni chápeme, že ten "pravý domov" by měl znamenat něco víc. Jenže co?

Kuchyňské trable

13. října 2014 v 22:44 | christiiinka
Jak se člověk stane kuchařem nebo kuchařkou? Co se musí přihodit, aby to člověka najednou začalo bavit? Jasně, někdo to tak má v sobě prakticky od mala, vzpomínám si na jednu kamarádku, která už v sedmé třídě na základce uměla sama perfektně upéct kuře a vůbec udělat několikachodové menu pro celou rodinu. Což pro mě v té době bylo stejné sci-fi, jako dát si pokec s mimozemšťanem. A prakticky stále je.

Když nad tím ale tak přemýšlím, třeba to není čistě moje vina? Největší gurmánským šéfkuchařem u nás byl děda, který zemřel, když mi bylo osm. Takže předání znalostí a receptů = nula. Dalším převratným zlomem v mé kulinářské kariéře bylo zapálení kuchyně v jedenácti. Určitě jsem to už někde psala, měli jsme v té době s nejlepší kamarádkou takové žhářské období a já dostala naprosto suprový nápad, po kterém mi blafla celá stěna u sporáku. Od té doby mě ale do kuchyně nikdo moc pouštět nechtěl (což se nedivím, ale na mou obranu - byla jsem sama doma a zase jsem to všechno uhasila). Problémem je i naše kuchyň, která je tvaru dlouhé nudle a prakticky už dva lidé si v ní zavazí. Takže i přes rady chytrých kuchařských knih jsem před nástupem na vysokou uměla uvařit snad jenom kolínka s vajíčky.

Komedie včerejška

7. srpna 2014 v 9:47 | christiiinka
Ještě jednou, naposled se vrátím k letošní filmovce a americkým černobílým komediím z 30./40. let minulého století. Máte rádi současné komedie? Já občas nevím, jestli se mám smát, nebo spíš brečet. Rozhodně neházím všechny soudobé komedie do jednoho pytle, protože se i dnes točí filmy, které jsou doopravdy vtipné, ale přijde mi, že je jich míň a míň. Došlo mi to po dokoukání černobílé Jeho dívky pátek. Vtip tam závisel na tom, že se řekla správná věta, ve správnou dobu. Holky v těhle starých filmech nepotřebují žádné feministické hnutí, protože muže stejně strčí do kapsy s prostořekostí sobě vlastní :-). Žádná sprostá slova, žádné sexuální narážky a přesto je to vtipné.

Ve svatebním stylu

11. května 2014 v 14:21 | christiiinka
Ještě jsem se úplně nepomátla, nejsem čerstvě zamilovaná a nejspíš se nejdu v blízké době ani vdávat, ale přesto svatební věci v poslední době nemůžu dostat z hlavy. Možná je to tím pěkným počasím, které láká na svatbu venku nebo vzrůstajícím počtem zasnoubených spolužaček. Zvláštní ale je, že u těch zásnub se většinou zůstává, jedna spolužačka je zasnoubená už přes dva roky a nevypadá, že by se chtěli brzy brát. V moderním pojetí zásnuby neznamenají přípravy na svatbu, ale spíš vyšší level vztahu - je to vážnější než chození, víte, že spolu chcete zestárnout, ale pořád se to dá ještě odvolat. Pověra "do roka a do dne" si myslím platí hlavně tehdy, když už pracujete, případně bydlíte s partnerem a máte svůj plný dospělácký život. To je pak něco špatně, když se svatba pořád odkládá nebo se jeden z páru nemůže rozhoupat. Ale když studujete výšku (a ještě další tři nebo čtyři roky budete studovat), nepracujete, nebydlíte spolu a svatba by byla v tomhle smyslu jenom formální papír? Já bych si třeba nedovedla představit, že se teď budu vdávat, protože tak nějak doufám, že si ze svatebních darů aspoň z části zařídím domácnost a darované peníze by se prostě vrazili hlavně do společného bydlení. Co bychom teď s těmi dary dělali?

Proč nesnáším cestování

21. března 2014 v 11:07 | christiiinka
Když se někoho zeptáte, jaké jsou jeho koníčky či záliby, většina lidí mezi ně zařadí i cestování. Každá Misska přirozeně zbožňuje cestování (kromě světového míru samozřejmě). Komu by se nelíbilo strávit víkend v Dubaji, pak se projet na velbloudovi po blízkém východě, slézt nějaký ledovec ve Skandinávii a zakončit to bláznivou cestou napříč Státy?

Jenže ono není cestování jako cestování. Na pomoc jsem si vzala definici tety wiki: "Cestování znamená přepravu lidí účastnících se cesty či výletu nebo proces či čas vystihující osobu či objekt v pohybu z jednoho místa na druhé."

Skutečné cestování není o válení se na pláži pod palmou, ale o několikahodinovém sezení na zadku v letadle. A o dlouhém čekání na letišti, kdy se vám třeba zpozdí let. O cestování vlakem do školy, o nejistotě zda vlak dorazí včas, jestli vůbec dorazí a pokud dorazí, tak že je tak plný, že stejně stojíte spolucestujícímu na noze s hlavou nalepenou na okýnku případně s výhledem na záchodové dveře. O dvacetihodinovém zájezdu starým autobusem na jih Evropy s protivnými netolerantními cestujícími. Nemluvě o tom, kolik stojí pouhé přejíždění z místa na místo peněz.

Výchova

26. února 2014 v 14:22 | christiiinka
Výchova dětí nikdy nebyla a nebude snadná věc. Spíš mi přijde, že je to čím dál tím těžší, protože kolem nás víří 304 miliard možností a dobrat se k tomu co je opravdu "správné" je čas od času oříšek. Nedávno jsem při čtení Ona Dnes narazila na článek, který obhajoval v podstatě autoritářskou výchovu před tou liberální. Jsem si skoro jistá, že se to jmenovalo něco jako "Matka není kamarádka". Protože jsem přesně v tomto duchu vyrostla a tohle téma teď lítá i blogem, dovolím si taky přispět názorem.

Valentýn a spol.

18. února 2014 v 12:05 | christiiinka
Co (ne)dává smysl? Svátek zamilovaných. Udělala jsem si po zkouškovém čtyři dny prázdnin a všechno bylo super - až na ten zpropadený Valentýn, který ani letos nezklamal. S holkama jsme se shodly, že je to fakt bezvadný svátek, kvůli kterému se většina párů maximálně pohádá a těm, co nikoho nemají, z něj může být tak akorát smutno. První kamarádce se na Valentýna přítel opil jako doga a zároveň jí slíbil, že u ní další den přespí a všechno jí vynahradí, načeš si z toho samozřejmě nic nepamatoval, takže nic nebylo. Druhá se s tím svým pohádala, aby mohl večer přijít s růží. Koupila si teda na tuhle příležitost speciální prádlo a udělala obložené mísy. Přítel přišel snědl a ... správně, usnul :-). Takže taky nic.

Mnoho lidí říká, že Valentýn neslaví, protože je to komerční svátek. Jenže co v dnešní době není komerční? Podívejte se třeba na Vánoce. Další důvod neslavení je, že si nepotřebují dokazovat lásku přesně v den určený kalendářem. To už zní rozumněji, ale ono to vždycky úplně na škodu není...
 
 

Reklama