Téma týdne

Vysoká v pěti bodech

16. září 2016 v 20:50 | Opica
Protože už pomalu nastává čas, kdy do lavic poslucháren zasednou prváci z řad vysokoškoláků, rozhodla jsem se dát do kupy všechna ta moje léta a sepsat z něj pár "naprosto osvícených mouder". Protože se cítím stará a taky jako mazák haha, viva la poslední ročníky!
Tohle jsem já právě teď. Ahoj.

1. Vždycky se najde větší bordelář než vy.
I když vám celé dětství maminka tvrdí, že jste to největší prase v okrese a váš pokoj by bylo lepší rozpustit v Savu, věřte, že na 99.9% potkáte někoho horšího a zjistíte, že to s vámi není tak zlý. Náhoda říká, že s vámi bude tento člověk bydlet a co hůř - sdílet s vámi jednu lednici, kde občas budete muset odstraňovat zeleno-hnědo-černé zbytky těžko-říct-čeho. Podobné tvrzení platí i na koupelnu, záchod a dřez.

Rozbitá

14. února 2016 v 10:58 | Opica
Téma týdne: Domov

Zima, tma, nikde nikdo. Stojím sama na zastávce u vlakového nádraží a čekám už pěknou chvíli na trolejbus, který pořád nejede. V kapse sluchátka s mobilem, ale už nějak nemám náladu poslouchat. Jediný, poslední cestující na téhle trase, který zase utíká. Smutný a rozbitý cestující. Co ostatní běžně dělávají v sobotu před půlnocí?

Nůžky a já!

7. listopadu 2015 v 23:51 | Opica
Téma týdne: Zvláštní záliba

Bude to znít asi divně, ale miluju stříhání a vystřihování. Totálně! Narozdíl od stříhání vlasů teda, to jsem povětšinou druhý den nešťasná, že mi byl šmiknut nějak velký kus, i když zadání znělo "ostříhat trochu konečky". Mohlo mi být takových třináct nebo čtrnáct, když jsem na tenhle zvláštní koníček narazila. Totiž máma si každý měsíc kupovala několik časopisů a když po nějakém čase skončily ve sběru, přišel můj čas.

Na účtu mi přistál milion

2. října 2015 v 12:25 | Opica
Po týdnu prázdnin v Brně nešťastně otevírám internetové bankovnictví. To bude zase hrůza - nakupovat jsem sice nebyla, ale to je dvacet lístků na šalinu, vstupenky do zoo, dvě flašky, spousta jídla, jeden večer v Aloze a taky ty tři tísíce za lístky na Ellie Goulding (které dostanu je k narozkám jeej!). No prostě děsný... Po otevření mi ale spadne čelist až do přízemí (a to bydlím v 6.patře prosím). Na účet mi přišel milion korun z neznámého účtu! Že by se stala nějaká chyba? A co mám dělat, aby na to ideálně nikdo nepřišel?

Přehraj to znovu

20. listopadu 2014 v 0:01 | christiiinka
Každý v životě zažije chvíle, na které by nejraději zapomněl, ale taky ty, na které pak velmi dlouho dlooooho (někdy prakticky celý život) vzpomíná. Kdybyste mohli znovu zažít některé chvíle ještě jednou, které by to byly?

1) Štědrý den, když mi byly čtyři
Nejsem jsem si jistá, v kolika jsem se tu zprávu, že "Ježíšek je fake" dozvěděla, ale pojďme dělat, že ve čtyřech ještě ne. Chtěla bych si tedy zopakovat dětské Vánoce - velká očekávání, netrpělivost a tak posvátnou chvíli, že se až dech tajil. A taky vymýšlení nápadů, jak být prvním člověkem, který Ježíška uvidí u stromečku při činu (myslím, že mi bylo řečeno, že nikdo neví jak vypadá a nedá se načapat nebo tak něco). Takže malá Kristínica opica spřádala inženýrské plány, jak si vyrobit tajnou pozorovatelnu z našeho velkého křesla, které by bylo zespodu vydlabané (tak aby se do něj vešel čtyřletý capart) a nechyběly ani nenápadné díry na oči. Tenkrát jsem měla radost ze své první Barbie od Matella a táta upekl místo tradičních perníků mořskou pannu s velikánskýma prsama. Těžko říct, co byl větší zážitek...

Výhody káčátek

19. července 2014 v 21:22 | christiiinka
Deset důvodů proč je lepší být ošklivým káčátkem než perfektní labutí...

1) Můžete si na sebe vzít co chcete. Barevné dětské náramky, sponky do vlasů, zvláštní amulet? Pohorky, gumáky, oblíbená mikina po bráchovi? Nikomu to nepřijde divné, ale přestavte si něco z toho na dokonalé labuti. Nažehlená broskvová košile s límečkem z HM, stylové kožené kraťásky, dokonale upravené obočí, podpadky a váš oblíbený barevný batoh s bambulkami.

2) Dokonalost není nutností. Nemusíte řešit déšt, při kterém všichni zjistí, že labutí dokonale rovné vlasy, vlastně ve skutečnosti tak dokonalé ani rovné nejsou...

Milé moře

12. června 2014 v 13:52 | christiiinka
téma týdne: Píšu ti
Milé moře,
vím, že o tobě básním velmi často a slíbila jsem ti, že za rok zase přijedu, ale ... Konečně jsem pochopila, o co mezi námi jde. Většina vztahů totiž není jednoduchá a některé věci jsou vidět až s odstupem času. Miluju tě, ty to víš. Jsi fascinující, tajemné, inspirující, dovedeš zabíjet a jsi domovem mnoha tvorů, o kterých třeba zatím nemáme ani ponětí. Prý po tobě odešli elfové na druhou stranu - aspoň tak to říkal pan Tolkien. V posledních letech tě mám na seznamu jako bod "musíme jet k moři", kterého se snažím křečovitě a za každou cenu držet (ale ne vždy se to povedlo). Dělá to tak přece šéfka (máma) - celý rok opakuje, že musí jet k moři (jinak ten rok nestál za nic a všechno šlo do kytek). Vzpomínám na prázdniny, které jsem trávila jako pískle na základce a dovolená u moře prostě bývala středobodem prázdnin, pokud se k němu jednou za čas jelo. A tak teď jako dospělá celý rok šetřím kde se dá, odkládám korunu ke koruně, abych na ten slavný týden u moře měla.

Když mi bylo pět

14. května 2014 v 11:31 | christiiinka
O tohle téma týdne jsem si psala dvakrát a k mé radosti bylo konečně vybráno :-) tak by se patřilo, abych k tomu taky něco napsala. Je hrozně pěkné číst zamyšlení blogerů na tenhle věk, protože mi přijde, že ne každý na takové věci vzpomíná. Pět let, kouzelné dětství? Nevím, my byli jiní, svět byl jiný, ale problémy jsme měli i jako pětiletí...

Drevokocúr ?

3. listopadu 2013 v 10:36 | christiiinka
Téma týdne: Slováci
Tak jsem se po přečtení pár článků na téma "okurka je slovensky ohurka" rozhodla přispět článkem a můžu vám slíbit, že když se prokoušete na konec, čeká vás tam test slovenských slovíček. Rozhodla jsem se zaměřit právě na slovenštinu, protože o Slovácích toho tento týden bylo napsáno požehnaně a já k tomu nemám co dodat. Prostě bratři, hokej, Tatry a Slováky máme rádi...

Volit či nevolit, to je oč tu běží

25. října 2013 v 11:32 | christiiinka
"Áá nerozvážné mládí", ušklíbl se na mě jeden 65letý pán z volební komise při volbě prezidenta. Zřejmě velký fanda našeho nynějšího pana prezidenta, o jehož chování je škoda psát. "No víš, já už bych v té dnešní době žít nechtěl ani za nic. Je to strašná doba, zlatí komunisti." začal rozhovor 70letý pán v dálkovém autobuse na Slovensko. Are you f*cking kidding me?

Možná jednou?

23. září 2013 v 8:11 | christiiinka
Téma týdne: Život na vesnici
Jsem "čistokrevný" měšťák, zatímco má drahá polovička je "čistokrevný" vesničák. Vzájemně se snášime už pátý rok, což čas od času vyvolá nadšenou debatu o bydlení, autech, dětech a tak vůbec o větrných zámcích budoucnosti. Vymýšlíme jak Pavel bude mít Mercedes, zatímco mně pořídí středně velkou bílou Audinku (abych mu to jeho auto nikde neodřela že). Detaily domu už se taky rýsují (od schodiště, typu postele až po rozložení místností... Vím, že za pár let budeme rádi za ojetou Felicii a za fakt, že máme nějakou střechu nad hlavou. Ale co když jednou? Důležité je vědět, co chcete :-). A tak dál plánuju velikou knihovnu a obří šatník.

Vlaky táhnou taky

8. srpna 2013 v 11:05 | christiiinka
Moje zážitky z MHD nejsou nijak oslnivé, vlastně obsahují jen pár naštvaných důchodců, řvoucí děti pouštící si písničky na plné pecky a několik setkání s revizory, která mě nejspíš navždycky vyléčila z jízdy na černo. Opravdické cestovní zážitky se vším všudy mi totiž přenesly až časté jízdy vlakem. Narozdíl od MHD si můžete aspoň občas protáhnout nohy, dát hlavu z okýnka, ale spolucestujících se nezbavíte tak snadno, když vystupují o 200km dál...

Nevím jak jste na tom vy, ale v kupé kam přistoupím, je vždycky někdo, kdo si se mnou chce nadšeně povídat. Občas babička, která mi potřebuje vylíčit, že jede sice do Luhačovic k zubaři, ale vždycky to bere oklikou přes Hradiště, aby se stavila na náměstí v jedné kavárně. Občas jenom dobře naladěná o pár let starší holka, se kterou zkoumáme možnosti lůžkového vagonu (zjevně v něm jedeme obě poprvé). Hovory většinou nezačínám, ale vlastně je mám docela ráda. Vždyť nikdy nevíme s kým máme tu čest. Někdy bohužel, někdy naštěstí...

Fenomén doby

25. července 2013 v 18:07 | christiiinka
Někteří z vás, milí blogeři, zjistí co jsou to pro ana blogy tento týden. Jiní to zjistili docela nedávno, když byl jeden pro ana blog vybrán do lišty blogů dne. Chvilková móda? Nebo nějaká novinka? Vůbec ne...

Bloguju už dobrých sedm let a podobné blogy nejsou ničím novým pod sluncem, stejně jako anorexie a bulimie. Co je však horší, dříve se netěšily takové popularitě jako dnes a hlavně - nebyla tu pro ana komunita, která by se ve svých činech nadšeně podporovala - protože pochvala a obdiv jsou taky jedním ze základních aspektů, kvůli kterým sní tyhle holky jedno jablko denně. Ale základní otázkou stejně zůstává: můžou za to jenom ony? Nebo je taková celá tahle doba? My všichni?

Úsměv prosím!

27. dubna 2013 v 18:19 | christiiinka
téma týdne: Proč zrovna já?
Otázkou proč zrovna já začíná většinou vlna sebelítosti a stěžování, jak je k nám ten svět nespravedlivý. Poslední dobou se v tomto stavu nachází jedna kamarádka, která je nešťastně zamilovaná. On ji střídavě chce i nechce, takže ji tím docela trápí. Teda většinou ji chce jen pokud má v krvi nějaké promile... Snažíme se ji poslouchat a podporovat, ikdyž všichni ví, že by jí bylo nejlíp kdyby se na něj z vysoka vykašlala - ale vážně chápu, že když jste do něj zamilovaní, není to ani trochu lehké. Jenže poslední dobou se dostala do stavu, kdy si jen stěžuje, jak je k ní svět nespravedlivý, že do ní všichni jen ryjou, ubližujou a jsou na ni hnusní. Do toho se jí trochu nedaří ve škole, tenhle objev jí nepíše a už všechno nesnáší a nenávidí a hledá velbloudy v komárech a je protivná na své okolí. Začíná to být docela otrava.

Stesk po kaluži

16. března 2013 v 9:50 | christiiinka
téma týdne: Místo, kde bych chtěla žít
Mám to ráda všude, kde zrovna pobývám, ale kdybych si mohla přece jen vybrat, žila bych u moře! Docela jedno kde, jen aby tam bylo moře. Možná, že je to tím, že mám moře spojené s letními dovolenými (léto, teplo, pláže a koupání, doba kdy se nic nemusí a všechno je pohádkové, aaach), ale i tak mě ta "nekonečná kaluž" fascinuje. Mohla bych sedět na přehu a dívat se na obzor celé hodiny. Počítat plachetnice, mávat na parníky, lovit mušle a bát se krabů. Sledovat západy slunce, topící se v hladině. A kdyby to bylo někde v tichomoří, donesla bych si pod palmy houpací síť a udělala si malý soukromý ráj. A nakonec, bych se dostala přes moře do říše elfů.) protože přesně tam prý odešli.

Foto: Léto 2010

Tak to vidím já

17. února 2013 v 21:16 | christiiinka
Téma týdne: Vzpomínky
Vzpomínám na to, jak jsem se jako malá plavívala po rozbouřeném oceánu. Vítr kymácel celou lodí plnou pasažérů sem a tam, až jsem přepadla do malého člunu, který se spustil na hladinu. Jen já a můj věrný chlupatý kamarád. Kolem plavalo hejno žraloků a z jeho tlapky kapala krev. Z posledních sil jsem praštila jednoho žraloka do čumáku, ale brzy se objevil další. Jak to s námi jen dopadne? (plavba na taburetce po obyváku s plyšákem. Zbytek plyšáků zůstal na lodi - na gauči).

Vzpomínky ve formátu mp3

17. února 2013 v 12:45 | christiiinka
Určitě nejsem jediná, kdo má hromady vzpomínek zakódované v hromadách písniček. Právě hudba v nás často vyvolává nejrůznější emoce a když ji mám navíc spojenou s nějakou silnou vzpomínkou, naskočí mi husí kůže i po několika letech.

Potřebuju kazetu šmoulů! Hned!

20. listopadu 2012 v 23:19 | christiiinka
Téma týdne: To co potřebuji ...
Před hodinou jsem náhodou narazila na youtube na písničky Dády Patrasové a šmoulů, a od té chvíle jsem vysmátá jak lečo. Kde jsou ty časy co mi Dádin plakát visel na dveřích pokoje? Kdy jsem si pořád dokolečka pouštěla svoje čtyři kazety šmoulů v kazeťáku a dělala své hodinové soukromé koncerty? Postel se změnila v trampolínu a já byla popovou hvězdou. Kam se hrabe nějaká Hannah Montana? Šmoulové a můj plastový mikrofon!

Jedno slovo: Nespokojenost

4. listopadu 2012 v 16:04 | christiiinka
Money is the anthem of success
So before we go out, what's your address?
Money is the reason we exist
Everybody knows it, it's a fact-
Kiss, kiss!
Lana del Ray: National Anthem

Včera v noci jsem se dívala na jeden rok starý americký film. Recenze byly skvělé, o to horší byl pak konečný dojem. Několikrát si během takových filmů říkám¨: Ti američani jsou ale divní lidi. Hlavní hrdinka měla své vysněné povolání, manžela, přátele, peníze, velký byt, ale stále brečela že neví co má dělat, že je se svým životem nespokojená. Tak se rozhodla převrátit svůj život na ruby, vycestovat do světa, ale nějak to pořád nebylo ono.

O něco hezčí po ránu

30. října 2012 v 22:41 | christiiinka
Někdo ráno potřebuje spoustu minut, aby vypadal trochu k světu. Vyčistit zuby, srovnat do latě divoké vlasy žijící si svým vlastním životem, nasadit čočky, zakrýt červené fleky na obličeji...

Nedávno jsem objevila v obchodě zboží, které tyto "povinnosti" sfoukne za vteřinu. Že nemáte zrovna dnes svůj den? Nevadí! Tato mikina si s tím poradí.
Je totiž jedním slovem Geniální!

Ideální pro ty, co:
  • se stydí
  • trápí akné
  • nebo opary
  • nesnáší své pihy
  • mají mastné vlasy
  • červený nos od rýmy
  • opuchlé oči
  • kruhy pod očima
  • vrásky
  • mají dost tohoto světa ...

Já bych v téhle mikině
potřebovala poslední
dobou chodit pořád...
 
 

Reklama