Literární tvorba

Libo detektivku?

5. ledna 2014 v 19:32 | christiiinka
Při učení chemie (a v rámci prokrastinace) mě napadla kratší detektivní hádanka. Je pravda, že vrahem je vždy zahradník? Neboje nutné za vším hledat ženu? A co rodinné vztahy? A peníze? Inspirováno Pufflie, která dělá podobné seriály, jen s obměnou, že místo vraha hádáte, kdo se s kým vyspí. Což je taky legrace...


Bylo nebylo. Za devatero horami a devatero řekami, se nacházelo jedno malé fiktivní hrabství, ve kterém počet zavražděných dlouhodobě převyšuje počet narozených a ještě to vydalo na téměř 100 dílu britského televizního seriálu. Poznáváte vraždy v Midsomeru? :-) Naše místo činu se nachází hned v sousedství na malém zámečku z 19.století. Nechal ho vybudovat Jindřich Adelbert Wellington Fitzroy Somerset, 9. vévoda z Beaufort jako letní sídlo pro sebe a svou milenku.

Štěkající lednička (soutěžní)

25. září 2013 v 15:46 | christiiinka
Konečně skvělá soutěž! Prý si můžeme vybrat jednu literární postavu, zmáčknout tlačítko a ona je tu s námi. Skutečná, živá, osahatelná! Jenže, koho vybrat, když možností je tolik?

Za zdí

30. listopadu 2012 v 20:41 | christiiinka
Téma týdne: Samota
Seděl sám na dně tmavé kamenné kobky. Cítl pod sebou studené kameny, ale neviděl víc než obrysy zdí. Domníval se, že musí začít každou chvíli svítat, ale světlu to přece jen nějakou dobu trvá než dorazí až sem, přes to malinkaté okýnko vysoko nahoře. Vlastně to nebylo ani okno, jen díra po vypadlém zdivu, kterou se mu občas podařilo zahlédnout ptáka či kus modré oblohy. Ta létající stvoření bytostně nesnášel. Jejich volnost a svobodu, kterou on nikdy neměl. Jen roztáhnout křídla a letět. Kéž by...

Paříš, pařím, paříme!

20. října 2012 v 20:58 | christiiinka
Téma týdne: Alkohol
"Nejlepší akce mýho života!", křičí kluk v modré mikině vedle mě a máchá přitom rukama, jakoby se snažil uletět. Kdo to zase je? Petr? Michal? Lukáš? Ale vždyť je to vlastně úplně jedno. Nepamatuju si ani jméno toho, se kterým jsem se někdy kolem půlnoci líbala. "Best of akce ever!" křičí mu v odpověď Běta. Vracíme se z města pozdě v noci na koleje. Hvězdy nad hlavou se pěkně houpají. Asi je přestalo bavit stát na jednom místě.

Naprosto super! Hodně se tančilo, hodně se pilo, znáte to. Myslím, že jsem si těch panáků nemusela dávat tolik, ale koho to zajímá? Směju se. Všechno mi teď přijde legrační. I politici na bilboardu se třema očima. Nebo se čtyřma? Chci dál tančit a zpívat a lehnout si na přechod pro chodce a dělat že jsem zebra. Běta se taky směje. Tea zapiští a skácí se do křoví. Dalších několik minut ji z něj taháme na nohy, protože 90kilo váhy je 90kilo že.

Milý deníčku!

29. srpna 2012 v 17:02 | christiiinka

... aneb jedna povídka na téma týdne

Všechno je špatně. Vlastně ani nevím, jestli se mi to chce znovu všechno rozebírat, ale asi budu muset, pro případ, že bych se rozhodla překonat těch pár desítek centimetrů… Začnu pěkně od začátku. Před pár hodinami jsem si sbalila pár věcí a nesedla na vlak. Nevím co mě sem tolik táhlo, možná promluvily vzpomínky z dětství, možná jen to, že mě tu nikdo nebude hledat. Tak jsem tu. Sedím na studeném kameni a houpu nohama v hlubokém prázdnu pode mnou a přemýšlím.

Znáš už fakta minulých dní. Začátkem května jsem zjistila, že jsem těhotná. Otec nepoužitelný. Nedokážu si ani přestavit, co mě na něm té osudné noci tolik přitahovalo. Myslím, že jeho budoucnost leží na cestě mezi hospodou a úřadem práce, možná kousek dál, když dodělá učňák. Nejhorší bylo, že jsem ani nevěděla, za co přesně se mám stydět, když mě té noci zradila paměť. Od té doby se na tequillu nemůžu ani podívat…

Marně začaly vodopády slz, obviňování a známé i vymyšlené nadávky. Nadešel nejvyšší čas řešit otázku co teď? S nedodělanou střední jsou vyhlídky na budoucnost mizivé, a když to řeknu matce, vyhodí mě z domu, jako to slibovala už tolikrát. Nevěděla jsem co dělat. Nechat si ho? Dát si ho vzít? Ale co když? V čase největšího zoufalství mi poradila Zuzka vlastně úplně jednoduché řešení. Nikdo nic neví, nikdo nic nepozná. Dodělám gympl, půjdu na výšku a vše bude jako dřív. Nakonec jsem tedy dala na její radu. Chirurgický zákrok ale nebyl tím nejhorším, co přišlo… Omluv můj rukopis, trochu se mi třese ruka. Co jsem to jen udělala? Měla jsem na to vůbec právo?
(...)

Chlupatý Kiwi

27. července 2012 v 18:56 | Christiiinka
Dva roky starý příběh o jedné nezapomenutelné holčičce...

Chlupatý Kiwi

"A všichni žili šťastně, až do smrti", zaklapla vypravěčka knížku. Hned na to přišla moje druhá nejoblíbenější část celého vystoupení. Úklona a potlesk. Vidět na tvářích nemocných dětí šťastné úsměvy nám dělá ohromnou radost. Pak přišla nemocniční sestra s tím, že jsme hráli bezvadně a že všichni z dramaťáku jsou moc šikovní. A pak hurá na oběd. Tohle se mi s ochotnickým divadlem nestane. S tím vyprodáváme sály a divadla, ale tohle je něco úplně jiného. Hraní pro radost. Děti o berlích a sádrách i ty, kterým zdánlivě nic není, se zvedaly z barevných kostek a odcházely zpátky na pokoje.

Jeden obličej mi však byl nějaký povědomý. Malá holčička s kaštanovými vlásky a pomněnkovýma očima. Kde já ji už viděla? Po chvíli jsem na to přišla. Před rokem když jsme tu hráli naposledy, jsem odbočila špatnou chodbou a místo herny jsem se ocitla na jednotce intenzivní péče. Chtěla jsem se hned vrátit, ale zvědavost byla silnější než já, tak jsem do pár pokojů nakoukla. Maminka s dítětem, další maminka s dítětem a dítě. Holčička. Ten pohled mě tenkrát zaujal. Napojená na tolik hadiček a přístrojů skoro jednou tak veliké jako ona sama. Určitě je to ona. Zamyšleně jsem sklízela rekvizity do kufrů, co je pokaždé taháme s sebou a pod ruku mi přišlo něco hnědého a chlupatého. Malý kiwi se smutnýma korálkovýma očima.

Interview s mimozemšťanem

24. července 2012 v 11:15 | christiiinka
Téma týdne: Měsíc
Na Měsíci není život. Ale co když, čistě hypoteticky, se tam přece jen nějaký Malý vesmírný princ nachází? A co když jich tam žije hned celá rodina? Co by si mysleli o naší rodné planetě a jak by vypadali? I to se dozvíte právě teď!
Dobrý den pane Mimozemšťane. Děkuji Vám za velmi vlídné přijetí. Ale abychom začali, seznamte čtenáře s tím, jak vypadá Váš běžný den na Měsíci?
Můj běžný den? Samá práce slečno! Ráno musím vymést jižní stranu Měsíce, zabere mi to většinou celé dopoledne. Nevěřila byste, kolik nejrůznějšího materiálu nám sem napadá. Tedy nejen z vesmíru, občas tu přistane i nějaká kovová obluda od vás. Já je nemám rád, ale bratranec z nich momentálně staví sochu. Později odpoledne mě čeká nejdůležitější práce: zkontrolovat řídící mechanismus otáčení Měsíce. Je nesmírně důležité aby fungoval správně, na to existují zákony.
Vidím, že tu máte opravdu spoustu práce. U nás doma teď děti prožívají letní prázdniny. Nemůžu se tedy nezeptat, co vy a dovolená?
Občas si velmi rád zajedu do teplejších krajin, třeba na Venuši, je tam docela hezky a není to daleko. Ovzduší mi sice připomíná vaši Ostravu v zimním smogu, ale mně to žádné větší problémy nedělá. Nedýchám přece vzduch jako vy. Často tam s kamarády pořádáme grill párty u kráteru Saskia. Přes hustou atmosféru Venuše na nás ani ty nejbystřejší manželky nedohlédnou, to je pak skvělá pohodička. Odpočinek je pro nás stejně důležitý, jako pro vás.

Rok 2050

30. června 2012 v 16:26
Tohle byl článek k novinovému tématu, o našich představách, jaký bude svět v roce 2050. Všichni se vrhli na témata zničení světa a útoky mimozemšťanů a taky, že nás moderní technologie převálcují a člověk už nebude ani schopen normálně komunikovat a vůbec se všechno změní k horšímu. Nevim, jak vy, ale já to tak katastroficky nevidím. Určitě budou nové, lepší, nejlepší technologie ve všem možném, ale změní to AŽ tak zásadně společnost? Vemte si takového Shakespeara... Psal kolem roku 1600 o lásce, rodinných rozepřích a vůbec existování na světě. A je to dnes jiné? Kdepak! Stejně jako jiné knížky. Společnost a svět kolem se stále mění, ale něco v jádru zůstává pořád stejné...

Fejeton o školce

20. června 2012 v 10:20

Všechno co umím, jsem uměl už v mateřské škole

Ač už je to dobrých čtrnáct let zpátky, pamatuju si to přesně. Ty nejdůležitější věci jako papání, spinkání a kakání jsme zvládali během prvních pár let života. K nejzásadnějším myšlenkám mě ale přivedla mateřská škola.
 
 

Reklama