Chlupatý Kiwi

27. července 2012 v 18:56 | Christiiinka |  Literární tvorba
Dva roky starý příběh o jedné nezapomenutelné holčičce...

Chlupatý Kiwi

"A všichni žili šťastně, až do smrti", zaklapla vypravěčka knížku. Hned na to přišla moje druhá nejoblíbenější část celého vystoupení. Úklona a potlesk. Vidět na tvářích nemocných dětí šťastné úsměvy nám dělá ohromnou radost. Pak přišla nemocniční sestra s tím, že jsme hráli bezvadně a že všichni z dramaťáku jsou moc šikovní. A pak hurá na oběd. Tohle se mi s ochotnickým divadlem nestane. S tím vyprodáváme sály a divadla, ale tohle je něco úplně jiného. Hraní pro radost. Děti o berlích a sádrách i ty, kterým zdánlivě nic není, se zvedaly z barevných kostek a odcházely zpátky na pokoje.

Jeden obličej mi však byl nějaký povědomý. Malá holčička s kaštanovými vlásky a pomněnkovýma očima. Kde já ji už viděla? Po chvíli jsem na to přišla. Před rokem když jsme tu hráli naposledy, jsem odbočila špatnou chodbou a místo herny jsem se ocitla na jednotce intenzivní péče. Chtěla jsem se hned vrátit, ale zvědavost byla silnější než já, tak jsem do pár pokojů nakoukla. Maminka s dítětem, další maminka s dítětem a dítě. Holčička. Ten pohled mě tenkrát zaujal. Napojená na tolik hadiček a přístrojů skoro jednou tak veliké jako ona sama. Určitě je to ona. Zamyšleně jsem sklízela rekvizity do kufrů, co je pokaždé taháme s sebou a pod ruku mi přišlo něco hnědého a chlupatého. Malý kiwi se smutnýma korálkovýma očima.


"Sestřičko, prosím Vás, nevíte, čí by mohl být?" vyběhla jsem na chodbu.

Sestra s telefonem u ucha se nad ním sklonila.

"Řekla bych, že patří Karolínce, pokoj číslo dvanáct. Nezanesla bys ho tam? Mám teď moc práce, na to abych roznášela hračky." Jen jsem přikývla.

A tak jsem se seznámila s holčičkou s kaštanovými vlásky. Nevím, jestli to byla náhoda nebo osud, ale kiwi patřil právě jí.

"Můžu? Já jen jestli jsi neztratila nějakého kamaráda?" ptám se, když vejdu do pokoje a zpoza zad vytáhnu kiwiho.

"Jééé" vypískla. " Kiwi je můj. Já jsem jeho maminka a už ho nikdy neopustím", prohlásila pyšně a pevně ho objala.

"To ani tvoje maminka tebe ne? Určitě sem za tebou chodí na návštěvy", pokoušela jsem se o navázání řeči. Ale holčička posmutněla.

"Maminka sem za mnou nechodí. Jsme tu jen já a Kiwi" zašeptala. No to jsem tomu dala. Abych to nějak napravila, zahrála jsem jí s kiwim jménem Kiwi divadlo. To ji potěšilo víc. "Ta tvoje postel je nějaká móóc klouzavá" zacvrlikal Kiwi, udělal tři kotrmelce a přistál Káji na hlavě.

"Co bude s Kiwim až tu já nebudu?" zamyslela se najednou. Ta otázka přimrazila Kiwiho uprostřed letu.

"Proč bys tu už neměla být? Určitě se brzy uzdravíš a budete s Kiwim vymýšlet ještě spoustu lumpáren", usmála jsem se na ni.

"Já vím ale stejně. Bude pořád svět, až my umřeme?"

Chvilku jsem váhala s odpovědí. "To víš, že bude. A o kiwiho se můžou postarat tvoje děti. A pak zase děti tvých dětí, jen se o něj neboj. Vždycky bude na světě někdo, kdo bude chránit malé opuštěné ptáčky a navíc má tenhle zatraceně tuhý kořínek."

Ten den jsem už oběd nestihla, dokonce jsem nestihla ani svačinu. Káju zajímalo, jestli věřím na anděly, čím budu, až budu velká, kolik budu mít dětí, jak to teď vypadá venku a taky jestli za ní zase brzy přijdu.

Tak se stalo, že jsem o pár dní později stála před nemocnicí znovu. Když jsem vešla na pokoj, byla u Káji sestřička a píchala jí injekci. Kája ani nemrkla.

" To je fajn, že jsi přišla. Kiwimu už bylo smutno" zavolala na uvítanou.

"Vždyť mně taky" usmála jsem se na ty dva.

To odpoledne jsem se dozvěděla, že je Kájin táta někde na služební cestě. Dřív jí posílal pohledy z cest, jenže naposled jí přišlo přání k předminulým Vánocům. Kája se mi také svěřila, s čím vlastně v nemocnici leží.
"Někdy mi srdíčko ťuká moc pomalu a někdy zase moc rychle", vysvětlila mi. "A jednou jsem v něm měla dokonce díru! Ale pan doktor říkal, že mě brzy pustí domů" ztišila hlas. "Jen mám strach o mámu. Máma totiž pořád pije" zašeptala "a ne vodu, ani limonádu."

V duchu jsem přesně věděla jaké to je… Když stojíte před domovními dveřmi a bojíte se je otevřít. To rostoucí nebezpečí úměrné počtu prázdných lahví. Na oplátku jsem jí potom vyprávěla pohádku o dobrodružstvích Kiwiho, co jsem vymyslela ve škole. Byla to pak jedna z našich nejoblíbenějších her. Tak jsme s Kájou snili, jak Kiwi létá po světě a objevuje nové ostrovy, jak přemohl piráty, jak jim ukradl poklad nebo se ládoval zmrzlinou s tučňáky na Antarktidě. "Až budu velká, stanu se letuškou. A to ti pak budeme s Kiwim posílat pohledy z celého světa" slíbila mi Kája.

Nějak mi ta malá opuštěná holčička přirostla k srdci, tak jsem za ní začala chodit pravidelně každý den. O dva týdny později dostala Kája vysoké teploty a nevypadalo to s ní zrovna nejlíp. S jejím zdravím to bylo jako na horské dráze a tak v nemocnici zůstala ještě další měsíc.

Začátkem prosince, jsem přišla do jejího pokoje a našla jen prázdnou postel. Příšerně mě to vyděsilo! Přivolala jsem sestřičku a nakonec jsme Káju našli o dva pokoje dál, když utěšovala plačící miminko. Cesta z pokoje ji tak vyčerpala, že mi omdlela v náručí.

Chodila jsem za ní dál a ani mi nevadilo, že většinu dní prospala. Prostě jsem tam jen tak seděla a čekala, kdyby se náhodou probudila. Když spí, vypadá ještě krásněji. Přesně takhle nějak by měli vypadat andělé v nebi. Jako malé nevinné děti. Vedle postele měla obrovskou vázu s kopretinami. Byli sice umělé, ale i tak si myslím, že z nich měla radost. Skoro jsem také usnula, když v tom se rozletěly dveře pokoje a v nich stála nějaká žena. Přivála s ní vůně ethanolu, tak jsem si podle Kájiných vyprávění dala dvě a dvě dohromady.

"Ty!," křikla a namířila na mě ukazováček "ty mi chceš ukrást mou malou hočičku."

"Jen se uklidněte, já vám přece nikoho ukrást nechci" snažila jsem se ji zklidnit.

"Tak mi teda vysvětli, proč tu jsi v jednom kuse?"

"Jen mi jí bylo líto, že je tu tak sama a navíc …"

"Ona není sama, má přece mě! Já jsem její máma, já a nikdo jiný ty šmejde! Rozumíš?" dodala a začala studovat hadičky od Kájiny kapačky.

"Co to probůh děláte?" sledovala jsem ji nechápavě.

"Nevěřím nikomu a doktorům už vůbec ne! Chtějí mi ji jen otrávit. Vezmu si Káju domů! Já přece nejlíp vím, jak se o ni postarat," zamumlala si pod nos a kapačku odpojila.

"To přece nemůžete! Vždyť jí ublížíte ještě víc" vyskočila jsem ze židle a nenápadně jsem se snažila dosáhnout na tlačítko pro přivolání sestry.

"Tak ty tak?!" udělala dva nejisté kroky, natáhla se pro vázu kopretin a mrštila ji po mně. Nečekala jsem, že něco takového udělá. A taky jsem nečekala, že opilý člověk může mířit tak přesně. Dalších pár minut si nic nepamatuju.

Později jsem se dozvěděla, že se Káju snažila odpojit i od přístrojů. Když tak učinila, přístroje okamžitě upozornili lékaře, že něco není v pořádku. Káji to zjevně moc nepomohlo a začalo to s ní být ještě horší. Většinu dní stále spala, a když se občas probudila, byla unavená a všechno ji bolelo. Vrátily se jí vysoké horečky a začala upadat do bezvědomí častěji než kdy dřív.

"Postaráš se mi o Kiwiho než se zase probudím?" zeptala se mě jednoho večera a já jí to slíbila. To bylo naposledy, co jsme spolu mluvily. O několik hodin později Káji selhalo srdce. Až do noci sice o její život bojovali ti nejlepší doktoři, ale Kája se už neprobudila. Tu noc jsem brečela, až dokud jsem únavou a vyčerpáním neusnula. Jak může být svět tak nespravedlivý? Její mámu poslali do protialkoholické léčebny, kde se o dva týdny později předávkovala léky. Aspoň tohle už Kája nevěděla. Kiwi dostal nový domov a já doufám, že se mu u mě na poličce líbí. Vím, že se hračky z nemocnice odnášet nesmí, ale slib je slib. A já tak na malou Karolínku nikdy nezapomenu...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chlapeček s plynovou maskou Chlapeček s plynovou maskou | Web | 9. března 2015 v 21:11 | Reagovat

Krásné, smunté a jestš jednou krásné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama