Diářová inspirace II

Pátek v 8:52 | Opica |  Inspirace
Už je to půl roku, co jsem si s nadšením objednala Doller a zatím mě to nepřešlo. Nejde ani tak o samotný diář, protože když je člověk dostatečně kreativní, umí udělat zázrak i ze sešitu v tvrdých deskách za třicet pět korun (což bohužel asi není můj případ). Doller mi vážně vyhovuje a hlavně mě láká do čmárání, lepení a psaní, což mi u žádného diáře ještě nevydrželo. Protože jsem svoje prvotní nadšení ventilovala tady na blogu, přišlo mi fajn ukázat, že občas i něco dělám a ne jen kecám:).

úvodní strana

 

Vždycky je nějaké ale

Čtvrtek v 0:20 | Opica |  Ze života Opice
Jak stárneme, vytvořila se nám tu poměrně početná generace vysokoškoláků s blogy, nezdá se vám? I když jsem už dneska četla tři články o diplomkách a škole, musím přihodit i ten svůj, protože přesně k tomu tu pro nás blog je.

Fakt první: Přežila jsem deváté zkouškové.
Fakt druhý: Asi poprvé v životě mám týden prázdnin.
Fakt třetí: Jsem unavená, vyčerpaná a totálně nefunkční.

V poslední době jsem několikrát dostala otázku, zda bych si po střední zvolila stejnou školu. Kdo by řekl ano bez váhání? Podle mě je to vážně těžké, protože ať už jsme si vybrali cokoliv, je to cesta, která vede zase někam dál. Možná zjistíme, co v životě (ne)chceme, možná potkáme někoho důležitého... Já bych si zvolila stejnou školu, protože nevím, co jiného bych šla studovat - vyřešeno. Když se podívám za sebe, vidím spoustu protipólů. Bylo to pět naprosto fantastických let, plných nových lidí, zkušeností, vědomostí a zážitků. Spousta legendárních party, nočních výprav, koncertů, divadla, cest napříč republikou... Většinou mi nevadilo ani chození do školy, když se objevilo nějaké zajímavé téma, byla to fakt paráda. Za ty roky jsme se naučili pracovat v laboratořích, jako bychom tam patřili vždycky.

Dospělost je mýtus (kniha)

17. ledna 2017 v 14:08 | Opica |  Inspirace
Připadáš si vyjímečný?
Máš ostré lokty a neohroženě buduješ svou kariéru?
Je pro tebe dospělost vzrušující výzvou, na niž se cítíš plně připraven?

Uff. Tak to si dej odchod.


Neuvěřitelně milá a vtipná komixová knížka o 111 stránkách, která mi přešla přes obrazovku na facebooku. Po dvou kliknutích jsem věděla, že bez ní nemůžu dál žít - přesně tak má asi vypadat ideálně cílená inzerce hih! Pár komixů od Sáry Andersenové jsem už na vlnách internetu potkala a vy dost možná taky. Navíc je knížka černobílá, takže přemýšlím, že v čase největší krize si z ní asi udělám omalovánky.
 


Vánoční kecání

22. prosince 2016 v 19:43 | Opica |  Ze života Opice
Už je to čtvrt roku, co jsem se přistěhovala do Brna a je mi tu vážně dobře. Nebo ještě výstižnější by bylo slovo "vtipně". Brno pro mě nebylo absolutně ničím novým, spíš bych se kasala, že ho znám jako své boty. Ale i takovým (nebo spíš právě takovým) se stávají nejrůznější kiksy. Třeba když jsem se při roznášce léků jedné babičce ztratila v lese. Nebo když jsem si sem pozvala hradecké kamarádky a světácky jim vysvětlovala, jak fungují noční rozjezdy. Pch Čecháčci, co to neznají:) že jo! Den na to jsem pekla s nejlepší kamarádkou muffiny. Víno, spousta lentilek a čokolády, takže se to nějak protáhlo a já musela domů zase rozjezdem (ten týden už potřetí, styď se Opico). Naštěstí mi staví před kamarádčiným domem 93, která mě odveze až domů, takže nemusím vůbec přestupovat. Při příjezdu na nádraží s radostí sleduju pobíhající davy, čučím do blba a jsem ráda, že nikam nemusím. Odbíjí celá a všechny rozjezdy se dávají do pohybu, když v tom nás zleva objede autobus se svítící 93 a mně dochází, že něco je vážně špatně. Nemohla jsem se přestat smát, když jsem zjistila, že se autobus na nádraží přečísloval a já mířím místo domů na přehradu...

Tři tipy jak pomoci

10. listopadu 2016 v 23:18 | Opica |  Inspirace
Přiznám se bez mučení, že prodejce klíčenek sbírající peníze na nemocné/opuštěné děti/kočky/psy, obcházím obloukem. I když je asi největší éra podvodů se sbírkami pryč, člověk k nim tak nějak ztratil 100% důvěru, pokud to není nějaký tradiční projekt typu Světluška, Kytky proti rakovině nebo sbírka Tří králů. Krev ani plazmu darovat nemůžu, na pravidelnou podporu UNICEFU nebo Lékařů bez hranic nemám příjmy. Ale forem, jak můžeme někomu pomoci existují celé mraky, ať už pomáháte finančně nebo třeba nosíte starší paní sousedce nákup domů. Článek je jen malinkou kapkou v moři, spojující tři projekty, které jsem v poslední době potkala a chtěla jsem se o ně s vámi podělit.

1) Národní potravinová sbírka - skoro nejjednodušší a možná i nejlevnější způsob, jak přispět na dobrou věc. Sbírka se koná tradičně teď v listopadu - konkrétně už tuto sobotu 12.11. Princip je úplně jednoduchý, při sobotním nákupu si přihodíte do vozíku o pár trvanlivých potravin navíc a za pokladnou je odevzdáte čekajícím brigádníkům, kteří potraviny sbírají. Já to mám nejblíž do Tesca, ale zapojeni jsou i Penny, BILLA, Kaufland, Lidl, Ahold, Makro, Globus, dm drogerie a Rossmann (sbírka ale neprobíhá ve všech prodejnách, nejlepší je se podívat na seznam pro váš kraj). Potraviny podle organizátorů putují do charitativních organizací, dětských domovů, dostanou se i k seniorům, pěstounům nebo matkám samoživitelkám a to vždy v kraji, ve kterém jsou darovány. I když jsem sama chudá jako kostelní myš, vždycky nějaké ty těstoviny a tři pytlíky bonbonů koupím. Celý seznam vhodných potravin je k nalezení tady.

pixabay.com

O tom, jak moc nesnáším holuby

7. listopadu 2016 v 22:29 | Opica |  Ze života Opice
Jak prověřit vztah? Zavřete dva lidi na čtvrnáct dní do jednoho pokoje o rozměru 6x3metry čtverečné. Se vším mým oblečením, botami, kufry, knížkami, krabicemi barev, pastelek a lepidel. Jo a taky vlastním půlku drogerie, spoustu nádobí, dvě tašky plné nejrůznějších léků a o víkendu tu přebývá rozkládací sušák. Kdybych chtěla být přesná ve výčtu majetku, P. tu má dvě trička a kartáček...
**
Shrnutí: konečně bydlím s přítelem a je to nádhera. Vyjímečně bez legrace a ironie.
Nevýhody: Pátý rok na koleji.

Ze začátku jsem koleje milovala. Jsem sangvinik, co je mezi lidmi vyloženě šťastný, ale s přibývajícím věkem se tak nějak přirozeně zvyšují nároky. Při plánování nočního tahu už nemyslíte na to, jaká to bude paráda a jak neuvěřitelný je to pocit, že si můžete dělat, co chcete. Myslíte na to, jak vás bude bolet hlava, když budete pít a jak otravné bude hlídat čtyři kluky se dvěma promilema, když pít nebudete. A to vstávání do práce po dvou hodinách spánku? Ach. Chce se vám brečet, když přijdete do upatlané kuchyně plovoucí ve špinavé vodě - kuchyně, která se nachází za sedmero horami, sedmero řekami a jedním pohádkovým královstvím (je to fakt daleko) a obsahuje pouze dřez a indukční dvojplotýnku, na kterou vám funguje pouze jediný hrnec. Jak ďábelský musel být člověk, který takovou hovadinu vymyslel? Stýská se mi po přátelských kolejích, které jsem vyměnila za ty brněnské s patrem nemluvů a holkou dvakrát větší než jsem já, která vždycky při příchodu do koupelny nahodí výraz "okamžitě uhni, nebo tě sním". A já jí věřím, takže okamžitě mizím. Myslím na troubu a vlastní pračku, která není sto dvacet let stará, nemá jen dva použitelné programy a neháží se do ní žetony za padesát korun. A o pokoji, kde se touhle dobou topí!



Další články


Kam dál