Na podlaze

29. června 2017 v 9:23 | Opica |  Ze života Opice
Tak a je to - s velkou dávkou štěstí jsem dokončila vysokou školu, dnes a zítra nás čeká kolotoč slavnostních promocí. Aby to nebylo jednoduché, jedna v Brně a druhá v Praze, jak jinak. Je to hrozně zvláštní, nebýt po osmnácti let školní docházky studentem. Ale díky bohu, že je to konečně za mnou. Vím, že přijdou zase jiné starosti, ale školy už bylo dost, další semestr by nepřežily moje nervy ani děravý žaludek. Konečně jsem začala zase číst! A nemusím se celé víkendy ani dny a noci učit. A i když se žádné prázdniny nekonají a v pondělí nastupuju do prvního zaměstnání, pořád je tu příslib volných večerů a víkendů někde pěkně v čudu. Konečně léto, které nestrávím v učebnicích!

Sedím na holé podlaze našeho prvního bytu, notebook položený na kufru, který je mi perfektním stolkem. Z prázdného bytu jsem měla trochu strach, ale má to přesně to kouzlo prvního bydlení, které by tu mělo být. Pár poliček, pár hrníčků, stůl v krabici a dvě nové matrace na zbytku koberce. Ale jsme tu my dva a po osmi společných letech se řítíme do další etapy. Dokonce nám v pondělí přijede pračka, takže budu moct po dlouhé době prát jako člověk a nemuset to vozit dobrých osm kilometrů tam a zase zpátky mhd. Juch! Tak taková je asi dospělost? Místo oblečení po obchoděch koukat po nábytku, místo kluků v baru lovit moly ve spíži? Včera jsme koupili takové ty lepící pásky, ale celý den vypadalo, že na nás naši nezvaní spolubydlící z vysoka kašlou. Ale dneska to vypadá na úspěch. Zbývá ještě vymalovat, znovu vydrhnout celý byt a nakoupit trilion věcí, ale i tak je to paráda. Poprvé zase Doma.

Snad to nebude ani v práci taková katastrofa, nástup mi dost usnadňují dva státní svátky hned příští týden a pak pro jistotu mizíme na tři dny do Berlína. Autobusovo-baťůžkové dobrodružství začínající středečním koncertem na bývalém olympijském stadionu! No nic, běžím pro sukni a podpatky, abych nedělala ostudu, pak oběd a hurá do Prahy.
Mějte krásné léto!
 

Dopis

17. května 2017 v 22:26 | Opica |  Úvahy
Milá budoucí a starší Opico.

Tenhle dopis píšu pro případ, že se stane zázrak a za tři týdny a fous bude vážně konec a ty nastoupíš v létě do "té" práce. Protože je pamět krátká a má tendence vytěsňovat to zlé, přečti si následujících pár řádků. Chápu, že se ti nechce vstávat do práce, taky chápu, že jsou někteří lidi zlí, naprdlí, hloupí nebo případně všechno dohromady a občas si to vybíjí na nesprávných místech a lidech. Že musíš místo dnů u vody a na filmovce, trávit čas uvnitř budovy. Občas je to nuda. Občas je to dlouhé. Dovolená nikde. To bude přesně ten okamžik, kdy se ti poprvé zasteskne po studentských časech na výšce.

Jarní čmárání

8. dubna 2017 v 13:52 | Opica |  Inspirace
Poslední dobou se mi zdá, že čím více mám práce a povinností, tím kreativnější chutě mě přepadají. Což je ale dobře protože z druhé strany se táhnou bouřky a černošedé mraky, které člověku občas ani nedovolí vstát z postele, natož mít z něčeho radost. Tohle je takový malý soukromý boj s nimi... V Nanu-nana jsem objevila obrázky na kterých jsou zlatou a bílou barvou předtištěné vzory a stačí jim jenom vdechnout život vodovkami nebo akvarelovými barvami. Není co zkazit a zvládne to každý, tak proč se do toho nepustit? První plátno jsem kupovala někdy na přelomu února-března, ty dvě menší jsou z minulého týdne, kdy je měli zlevněné na 30kč.

 


Únikovky

19. března 2017 v 9:49 | Opica |  Inspirace
Už je to nějaký ten pátek, co se u nás jako houby po dešti rozrostly únikové hry. Tedy zábava, kdy vás někam zavřou s vašimi parťáky a vy se musíte pomocí hádanek, kódů a klíčů vysvobodit, nejčastěji v časovém limitu jedné hodiny. K tomu si ještě můžete vybrat tématicky laděnou hru, takže je jen na vás, jestli budete řešit vraždu, utíkat samotnému vrahovi, z psychiatrické léčebny, výslechové místnosti nebo z vězení za válek či totalitních režimů. Zní to víc než lákavě! Aspoň mě určitě, miluju logické hádanky a šifry, dokonce jsem jako mladší špunt vyrála jednu olympiádu v šifrování, takže když se jeden večer u piva zrodil nápad, že bychom mohli s partou jít, byla jsem nadšená.

Podle recenzí a ceny jsme vybrali útěk z psychiatrické léčebny - to zní vždycky slibně. V den D jsme se dostavili do budovy bývalé firmy, trošku jsem čekala nějakou polorozpadlou díru, která by atmosféře ještě přidala, ale našli jsme prostě jen staré obyčejné kanceláře se socialistickými dveřmi. Slečna nám dala jednu baterku, vysílačku, vysvětlila průběh hry a zamkla nás do vedlejší místnosti. Co mě překvapilo byl fakt, že celá hra probíhala potmě, zbylé dvě baterky jsme si museli najít v průběhu hry. Na jednu stranu to bylo fakt zajímavé, ale na druhou to člověka spíš štvalo, protože když jsme šli takhle v pěti lidech, člověk neviděl ani na to, co dělal sám, ani na to, co dělá zbytek týmu. Celkově se mi zdá, že počet lidí byl zlý nápad, protože kdybychom šli jenom ve dvou-třech, určitě bychom si to užili mnohem víc. Takhle jsme to měli vyřešené za chvilku a člověk se u toho ani nezapotil, z hodiny nám zbylo ještě 20min. Hádanky nebyly zlé, dvě místnosti, po stěnách "krev", jeden nápis

i když jsem pořád čekala na něco fantastickýho s aha! momentem. Takhle to bylo prostě jen hmm, to by mohlo být tohle, hmmm tak to zkusíme, zkusíme ještě to druhý a další zámek odemčen.


Dilemata

1. března 2017 v 22:50 | Opica |  Ze života Opice
Řadím fotografie do mého nalepovacího alba, lepím na zeď vánoční světýlka kilometry izolepy. Přesně tak, jak jsem je měla čtyři roky na pokoji o dvě stě kilometrů severozápadněji. Chybí mi studentský život, který jsem tam nechala. Práce s dětmi, kamarádky, noční toulání, osobní prostor a svoboda... Přesto vím, že takový život už na těch místech neexistuje, dávno ho nahradily příběhy mladších. Je to zvláštní, jak rychle to utíká. Znáte tu sentimentální příchuť, kdy si uvědomíte, že některé věci jsou nenávratně pryč a už se nikdy nevrátí? Dobré i smutné zároveň, ale o tom jsem už psala...

Diářová inspirace II

17. února 2017 v 8:52 | Opica |  Inspirace
Už je to půl roku, co jsem si s nadšením objednala Doller a zatím mě to nepřešlo. Nejde ani tak o samotný diář, protože když je člověk dostatečně kreativní, umí udělat zázrak i ze sešitu v tvrdých deskách za třicet pět korun (což bohužel asi není můj případ). Doller mi vážně vyhovuje a hlavně mě láká do čmárání, lepení a psaní, což mi u žádného diáře ještě nevydrželo. Protože jsem svoje prvotní nadšení ventilovala tady na blogu, přišlo mi fajn ukázat, že občas i něco dělám a ne jen kecám:).

úvodní strana


Další články


Kam dál