Únikovky

19. března 2017 v 9:49 | Opica |  Inspirace
Už je to nějaký ten pátek, co se u nás jako houby po dešti rozrostly únikové hry. Tedy zábava, kdy vás někam zavřou s vašimi parťáky a vy se musíte pomocí hádanek, kódů a klíčů vysvobodit, nejčastěji v časovém limitu jedné hodiny. K tomu si ještě můžete vybrat tématicky laděnou hru, takže je jen na vás, jestli budete řešit vraždu, utíkat samotnému vrahovi, z psychiatrické léčebny, výslechové místnosti nebo z vězení za válek či totalitních režimů. Zní to víc než lákavě! Aspoň mě určitě, miluju logické hádanky a šifry, dokonce jsem jako mladší špunt vyrála jednu olympiádu v šifrování, takže když se jeden večer u piva zrodil nápad, že bychom mohli s partou jít, byla jsem nadšená.

Podle recenzí a ceny jsme vybrali útěk z psychiatrické léčebny - to zní vždycky slibně. V den D jsme se dostavili do budovy bývalé firmy, trošku jsem čekala nějakou polorozpadlou díru, která by atmosféře ještě přidala, ale našli jsme prostě jen staré obyčejné kanceláře se socialistickými dveřmi. Slečna nám dala jednu baterku, vysílačku, vysvětlila průběh hry a zamkla nás do vedlejší místnosti. Co mě překvapilo byl fakt, že celá hra probíhala potmě, zbylé dvě baterky jsme si museli najít v průběhu hry. Na jednu stranu to bylo fakt zajímavé, ale na druhou to člověka spíš štvalo, protože když jsme šli takhle v pěti lidech, člověk neviděl ani na to, co dělal sám, ani na to, co dělá zbytek týmu. Celkově se mi zdá, že počet lidí byl zlý nápad, protože kdybychom šli jenom ve dvou-třech, určitě bychom si to užili mnohem víc. Takhle jsme to měli vyřešené za chvilku a člověk se u toho ani nezapotil, z hodiny nám zbylo ještě 20min. Hádanky nebyly zlé, dvě místnosti, po stěnách "krev", jeden nápis

i když jsem pořád čekala na něco fantastickýho s aha! momentem. Takhle to bylo prostě jen hmm, to by mohlo být tohle, hmmm tak to zkusíme, zkusíme ještě to druhý a další zámek odemčen.

 

Dilemata

1. března 2017 v 22:50 | Opica |  Ze života Opice
Řadím fotografie do mého nalepovacího alba, lepím na zeď vánoční světýlka kilometry izolepy. Přesně tak, jak jsem je měla čtyři roky na pokoji o dvě stě kilometrů severozápadněji. Chybí mi studentský život, který jsem tam nechala. Práce s dětmi, kamarádky, noční toulání, osobní prostor a svoboda... Přesto vím, že takový život už na těch místech neexistuje, dávno ho nahradily příběhy mladších. Je to zvláštní, jak rychle to utíká. Znáte tu sentimentální příchuť, kdy si uvědomíte, že některé věci jsou nenávratně pryč a už se nikdy nevrátí? Dobré i smutné zároveň, ale o tom jsem už psala...

Diářová inspirace II

17. února 2017 v 8:52 | Opica |  Inspirace
Už je to půl roku, co jsem si s nadšením objednala Doller a zatím mě to nepřešlo. Nejde ani tak o samotný diář, protože když je člověk dostatečně kreativní, umí udělat zázrak i ze sešitu v tvrdých deskách za třicet pět korun (což bohužel asi není můj případ). Doller mi vážně vyhovuje a hlavně mě láká do čmárání, lepení a psaní, což mi u žádného diáře ještě nevydrželo. Protože jsem svoje prvotní nadšení ventilovala tady na blogu, přišlo mi fajn ukázat, že občas i něco dělám a ne jen kecám:).

úvodní strana

 


Vždycky je nějaké ale

16. února 2017 v 0:20 | Opica |  Ze života Opice
Jak stárneme, vytvořila se nám tu poměrně početná generace vysokoškoláků s blogy, nezdá se vám? I když jsem už dneska četla tři články o diplomkách a škole, musím přihodit i ten svůj, protože přesně k tomu tu pro nás blog je.

Fakt první: Přežila jsem deváté zkouškové.
Fakt druhý: Asi poprvé v životě mám týden prázdnin.
Fakt třetí: Jsem unavená, vyčerpaná a totálně nefunkční.

V poslední době jsem několikrát dostala otázku, zda bych si po střední zvolila stejnou školu. Kdo by řekl ano bez váhání? Podle mě je to vážně těžké, protože ať už jsme si vybrali cokoliv, je to cesta, která vede zase někam dál. Možná zjistíme, co v životě (ne)chceme, možná potkáme někoho důležitého... Já bych si zvolila stejnou školu, protože nevím, co jiného bych šla studovat - vyřešeno. Když se podívám za sebe, vidím spoustu protipólů. Bylo to pět naprosto fantastických let, plných nových lidí, zkušeností, vědomostí a zážitků. Spousta legendárních party, nočních výprav, koncertů, divadla, cest napříč republikou... Většinou mi nevadilo ani chození do školy, když se objevilo nějaké zajímavé téma, byla to fakt paráda. Za ty roky jsme se naučili pracovat v laboratořích, jako bychom tam patřili vždycky.

Dospělost je mýtus (kniha)

17. ledna 2017 v 14:08 | Opica |  Inspirace
Připadáš si vyjímečný?
Máš ostré lokty a neohroženě buduješ svou kariéru?
Je pro tebe dospělost vzrušující výzvou, na niž se cítíš plně připraven?

Uff. Tak to si dej odchod.


Neuvěřitelně milá a vtipná komixová knížka o 111 stránkách, která mi přešla přes obrazovku na facebooku. Po dvou kliknutích jsem věděla, že bez ní nemůžu dál žít - přesně tak má asi vypadat ideálně cílená inzerce hih! Pár komixů od Sáry Andersenové jsem už na vlnách internetu potkala a vy dost možná taky. Navíc je knížka černobílá, takže přemýšlím, že v čase největší krize si z ní asi udělám omalovánky.

Vánoční kecání

22. prosince 2016 v 19:43 | Opica |  Ze života Opice
Už je to čtvrt roku, co jsem se přistěhovala do Brna a je mi tu vážně dobře. Nebo ještě výstižnější by bylo slovo "vtipně". Brno pro mě nebylo absolutně ničím novým, spíš bych se kasala, že ho znám jako své boty. Ale i takovým (nebo spíš právě takovým) se stávají nejrůznější kiksy. Třeba když jsem se při roznášce léků jedné babičce ztratila v lese. Nebo když jsem si sem pozvala hradecké kamarádky a světácky jim vysvětlovala, jak fungují noční rozjezdy. Pch Čecháčci, co to neznají:) že jo! Den na to jsem pekla s nejlepší kamarádkou muffiny. Víno, spousta lentilek a čokolády, takže se to nějak protáhlo a já musela domů zase rozjezdem (ten týden už potřetí, styď se Opico). Naštěstí mi staví před kamarádčiným domem 93, která mě odveze až domů, takže nemusím vůbec přestupovat. Při příjezdu na nádraží s radostí sleduju pobíhající davy, čučím do blba a jsem ráda, že nikam nemusím. Odbíjí celá a všechny rozjezdy se dávají do pohybu, když v tom nás zleva objede autobus se svítící 93 a mně dochází, že něco je vážně špatně. Nemohla jsem se přestat smát, když jsem zjistila, že se autobus na nádraží přečísloval a já mířím místo domů na přehradu...

Další články


Kam dál